Listopadové dny 1989

Motto "Někomu je lahodný chléb klamu, ale nakonec má plná ústa štěrku." (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 20.17)

Na podzim roku 1989 jsem učila na gymnáziu, můj syn začal chodit do školky a já se hlavně zaměřovala na to, abych dokázala sladit svou práci s péčí o syna. Politickou situaci jsem neměla čas vnímat. I když se ke mně dostávaly informace o tom, jak se socialistický tábor bortí čím dál víc, příliš jsem nevěřila, že by měli soudruzi skončit. A myslím si, že jsem nebyla jediná. Většina lidí rezignovala na představu, že by diktatura bolševiků vzala za své. Život za ostnatými dráty, to byl život v socialistickém Československu. Když se náhodou některý z našinců odvážil ilegálně překročit hranice, musel počítat s tím, že jej i zastřelí. Takhle to měli soudruzi vymyšlené. Žádná svoboda, žádná svobodná vůle, ale poslouchat, jinak v nejlepším případě hrozil katr, politické vraždy se konaly hlavně v 50. letech. Až dnes, tolik let od popravy Milady Horákové, vychází na povrch bestialita a sadismus soudruhů, kteří paní Horákovou nejen odsoudili k trestu smrti, ale rovněž zařídili, aby umírala pomalou, bolestivou smrtí, která trvala čtrnáct minut.

V listopadu 1989 jsem byla třídní čtvrtého ročníku. Občanskou nauku tam učila ředitelka školy, vzhledem k tomu, že byla kovanou komunistkou, hodiny občanské výuky zpravidla spadaly do její kompetence. Nejsem si vůbec jistá tím, že by ji studenti uznávali. Pro ně byla pouhou figurkou, ale nebezpečnou figurkou, která se snažila do jejich hlav nalít komunistickou propagandu. Mládí je pověstné svými křídly, svými ideály, svou odvahou, proto se mezi studenty našla spousta takových, kteří dokázali ředitelce oponovat. Přiváděli ji svými zvídavými otázkami do situací, v nichž si nevěděla rady, na jejich otázky neuměla nalézt odpověď. A svou vlastní neschopnost pak dávala za vinu třídním učitelům. I v mé třídě se studenti nedokázali spokojit s frázemi, kterými je chtěla ředitelka umlčet. Ptali se jí, jak je možné, že v Maďarsku a Polsku dochází k hroucení socialismu. Chtěli po ní, aby jim to vysvětlila. To ona nedokázala, nedokázala připustit fakt, že k něčemu obdobnému může dojít i u nás. Aby se vyhnula ošemetným tématům, raději si zavolala na kobereček mě a tepala mě tím, že je moje třída ideologicky rozklížená. Že mám na třídních schůzkách toto sdělit rodičům. Říkala jsem si, proč to mám říkat já, když nejsem vyučující občanské nauky, ale raději jsem jí neoponovala. Už takhle stačilo, že mi přetřásala skutečnost, že vyučuji západní jazyk.

Začátkem listopadu se konaly třídní schůzky. Přišlo celkem dost rodičů. Za soudruhů jste si nikdy nebyli jistí tím, s kým hovoříte, kdo vás poslouchá, nakolik můžete komu věřit. V každém případě se vyplatila obezřetnost. Na schůzce jsem musela vytáhnout i stížnost ředitelky na mou třídu, její nespokojenost s mými studenty. Že se jí příliš vyptávají na politickou atmosféru v Polsku a Maďarsku a že se jí toto nelíbí. Víc jsem se k záležitosti nevyjadřovala. Po schůzce si na mě počkal jeden z rodičů a ten mi řekl, že ví o všem, co se v mé třídě děje, že by mě to mohlo stát i místo. Co jsem mu na to mohla říci? Nechala jej vymluvit a pak se s ním rozloučila. Bylo mi z něj nanic, protože jsem věděla, čeho jsou soudruzi schopni. Že by mě mohli vyhodit na hodinu. Vlastně když to tak vezmu, od prvních dnů, kdy jsem začala učit na gymnáziu, jsem chodila do školy se strachem, že mě prokouknou, že jejich ideologii ani zbla nevěřím. Velmi často chodili do školy estébáci a vyptávali se, jaká je na škole situace, zda tam nedochází k rozvratu. Když někdo učil západní jazyk a nebyl členem KSČ už bylo důvodem podezření. I když pouze deset procent populace Československa činili členové KSČ, nikterak to neubralo na jejich nebezpečnosti. Měli vše obšancované svými místními, okresními, krajskými výbory strany. K tomu lze ještě přičíst jejich ústřední výbor. Do toho výbory Socialistického svazu mládeže, rovněž na všech úrovních. A můžeme přidat Lidové milice a rozlezlou sovětskou armádu na našem území. To vše byl velmi drahý špás pro ekonomiku země, kterou dovedli k totálnímu úpadku, navíc zmasakrovali myšlení lidí

Třicet let od předání moci. Ale byla skutečně moc předána? Otázka vskutku shakespearovská. Za velmi nebezpečné lze považovat fakt, že se dnešní vláda opírá právě o komunisty, o ty, z nichž někteří byli politicky činní už v době předlistopadové. Pak na čas zmlkli, aby dali znovu o sobě znát. Mají opovážlivost míchat se do řízení naší země. Už jednou to naprosto nezvládli a projeli. Zřejmě jim to nestačilo Jsou jak kobra, jež pozoruje myš, svou další kořist. Opět je obezřetnost na místě...