Lidé a slovo

Slovo. Bez něj si nedokážeme svůj život ani představit. Někteří z nás jen vycpávkují a dokola opakují bezduchá slova. Ale jsou lidé, kteří umí používat slovo tak, že při jejich vyslovení či přečtení se až dech tají...

Motto "Jestliže zasedneš k jídlu s vladařem, dobře rozvaž, co je před tebou. Nasadíš si nůž na hrdlo, budeš-li nenasytný." (Přísloví 22 - 23, Slova moudrých, Zvaž, s kým máš co činit, 23.1, 23.2)

Jsme lidé a jedním ze způsobů, jak se spolu dorozumíváme, je slovo. Rádi si povídáme, rádi posloucháme, rádi čteme. A chtěla bych se právě zastavit u čtení. U knih. Bez nich si nedovedu svůj život představit. Jakmile jsem se naučila číst, mohla jsem otvírat nové a nové příběhy, jež knihy nabízejí. A mohla jsem rozvíjet svou fantazii, mohla jsem snít, mohla jsem se těšit na své hrdiny. Moje maminka mě vodila do knihovny a já jsem se stala obdivovatelkou knih. A ty se mi staly i krásným dárkem, ať se slavilo cokoli. Vánoce, narozeniny, svátek. 

Knihy si vybírám podle sebe, preferuji české autory. Stejně jako mám ráda české filmy, totéž platí i o knihách, neb v našich literárních vodách se dají najít poklady. Ze současných autorů snad nejvíce oceňuji Radoslava Nenadála, ale potěší i jiní. 

Minulý týden jsem si vypůjčila knihu Odcizená krajina od Jaroslava Čejky. Na autora jsem narazila náhodou a zaujal mě název knihy. Jedná se o román, v němž na osudech svých protagonistů jsou čtenáři představovány politické zvraty, kterými si naše země prošla uplynulými sedmdesátými lety. Autor nikterak skutečnost neidealizuje, a tak se můžeme dočíst o praktikách komunistů v letech padesátých i po okupaci naší země sovětskými vojsky. Je až neuvěřitelné, jakou sítí StB byla země prošpikována, tajná policie si v podstatě své kauzy vymýšlela, aby mohla vykazovat svou činnost. A k tomu cenzura a chorobná podezíravost. Například brněnské Divadlo Husa na provázku se za Husákovy vlády nemohlo jmenovat Husa na Provázku, protože by to mohlo zesměšňovat našeho velkého soudruha. Krutost a absurdita výslechů StB je rovněž něčím, čím se komunistická nadvláda nemůže pyšnit. A k tomu systematická likvidace nejen inteligence, ale i soudruhů ve vlastních řadách. Jen jsem si čtením těchto pasáží připomněla zrůdnost totalitního režimu.

Jaroslav Čejka se ve svém románě dostává i k Listopadu 1989 i tomu, co následovalo po něm. Tuto kapitolu nazývá Listopadovou plísní. Nemohl zvolit příznačnější název doby, k jejímž počátkům nahlíželo mnoho lidí s velkými nadějemi. Ale to bychom nemohli žít v České republice, v níž došlo k divoké privatizaci. Autor ji přirovnává k Formanovu filmu Hoří, má panenko, v němž hasiči rozkradou tombolu na svém plese. Polistopadová doba nebyla však žádnou tombolou, tady se rozkrádala celá země. Autor se vyjadřuje nejen k privatizaci, ale i k české parlamentní demokracii a říká, že "není nic jiného než fraška, hraná ziskuchtivými ochotníky pro nenáročné publikum, a nakonec i k přesvědčení, že snad žádná z místních politických stran nechce vyhrát volby natolik výrazně, aby mohla sama sestavit vládu, protože to by pak musela plnit své předvolební sliby. Pro vítězné strany bylo mnohem pohodlnější lepit dohromady nesourodé koalice či opoziční smlouvy, které jim poskytovaly pro nesplnění jejich předvolebních slibů skvělé alibi. Nejfrekventovanějším slovem se v české politice stal kompromis." Výstižné, nemyslíte? A pak aby člověk nečetl knihy, když se mu jejich prostřednictvím dostávají tak skvělé myšlenky. To, co se odehrává na politické scéně v současnosti, je jen pokračováním Čejkovy myšlenky.

Dnešní blog ukončím židovskou anekdotou, jíž Jaroslav Čejka uvádí svůj román. "Sedí Kohn s Roubíčkem v nebi a poslouchají, jak se za obláčkem hádá Gottwald s Benešem. "Vy jste prodal republiku Hitlerovi," říká Gottwald. "A vy jste ji prodal Stalinovi," nedá se Beneš. "Slyšej to Roubíček?" povídá Kohn. "Takovej póvl, a voni to prodali dvakrát!" A já bych k tomu přidala, že prodali třikrát...