Letní tábor

Vyprávění ženy, která je matkou jedenáctiletého syna, jenž odcestuje na letní tábor do Chorvatska. Matka se rozhodne syna navštívit

Motto "Můj synu, na mé učení nezapomínej, ať tvé srdce příkazy mé dodržuje." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Moudrost a bázeň boží)

Máte-li jedináčka, řekla bych, že se o něj bojíte víc. Já ano. Můj syn Viktor je tvor nadmíru společenský na rozdíl ode mě. A jednoho dne přišel s tím, že by rád jel do Chorvatska na letní tábor. Hlavou mi proběhlo, co všechno se může stát, když jede dítě na tábor, kolik autobusových havárií se každoročně stane, že jsem nejdřív nebyla pro. Ale Viktor mě prosil, že tam jedou i jeho kamarádi, a tak jsem nakonec souhlasila.

S manželem jsme si řekli, že se poletíme za synem do Chorvatska podívat. Že si uděláme takový výlet k moři. Synovi nic neřekneme, chceme jej překvapit. Letíme átéerkou, což je o poznání menší letadlo v porovnání s boeingem či airbusem. Mám problémy s omezeným prostorem, někdy pociťuji cosi jako klaustrofobii, když je vše kolem mě stísněné. A to platí i o našem letu. Když nastoupím do letadla, nejraději bych se otočila a šla pryč. Neumím si představit, jak tu přežiji cca 40 minut letu do Splitu. Manžela mé pocity nezajímají, usedne a začne si přepočítávat veškerou hotovost, kterou máme s sebou. Zatímco on počítá, já se potím a říkám si, už abych to měla za sebou. 

Přežila jsem. Sice celá upocená, ale přežila. Přiletíme do Splitu, jehož letiště se mi zdá velmi malé, že mě přepadá nepříjemný pocit, zda se nám podaří přistát. Nevím, proč zrovna já si připouštím myšlenky, které mě vyvádějí z konceptu. Ale nakonec staneme na zemi a můžeme pokračovat dál. Máme oba krosny, venku pařák a my musíme najít autobusové spojení do Splitu, který je od letiště vzdálen několik kilometrů. A ze Splitu budeme pokračovat dalším autobusem do místa určení. Pokud si pamatuji dobře, jmenuje se Baška Voda.

Zatímco let byl krátký, další přeprava se nese v pařáku, zdlouhavém čekání na autobus a tíhou toho, co budeme muset nést na svých zádech. A aby toho nebylo málo, začala jsem menstruovat. To jako pokaždé, když se má někam letět. Cyklus necyklus, let mi dokáže rozhodit jakoukoli pravidelnost. Autobus přijíždí, bohudíky že má klimatizaci a my můžeme aspoň na chvíli uniknout ostrým paprskům slunce. Nejraději bych ani nevystupovala. Jenže musím. Ocitli jsme se na místě, kde se všude hemží lidé, hledající další spoj. Jako my. Ještě že nemusím nic takového řešit. V tom se mohu spolehnout na manžela, který má dokonale vyvinutý orientační smysl a umí se i rychle zorientovat v nepřehledných jízdních řádech. Spojení jsme našli a můžeme jet dál

Opět cestujeme autobusem a za necelou hodinu budeme v místě určení. A odtamtud nás čeká cesta pěšky do kempu. Mám pocit, že melu z posledního. Slunce je neúprosné a k němu se přidává tíha krosny. Ale nakonec tábor najdeme. Není ani těžké najít stany, v nichž táboří děti z naší republiky. Všichni jsou u moře s výjimkou jedné instruktorky. Ta má za úkol setrvat u stanů. S manželem se procházíme, stany jsou otevřené, věci jen tak poházené a nám nedá práci najít stan našeho syna. Peněženka a pas se ledabyle válejí na matraci, ale nutno podotknout, že spolubydlící zachovali tentýž postoj. Vše je rozházené, o oblečení ani nemluvím. 

Náš úmysl překvapit syna ve smyslu pozitivním se naprosto minul svým účinkem. Jakmile nás kluk spatřil, skoro se rozbrečel a zeptal se nás, co tam děláme. Že nechce, abychom se ubytovali ve stejném táboře, že mu bylo líp bez nás. Ať jdeme pryč a necháme ho být, že je s kamarády šťastný a vůbec mu nechybíme. A tak jsme se s mužem sbalili a šli hledat jiné ubytování. Kdyby mě ještě někdy chtělo napadnout, že pojedu překvapit syna na tábor, rychle se této představy vzdám. Sice překvapení zažijete. Zjistíte, že se vaše dítě bez vás hravě obejde, že se cítí lépe mezi kamarády než s vámi. S vámi je nuda, kdežto s kamarády se dá prožít spousty legrace.