Lásky není nikdy dost

Znechucena hnilobným podhoubím české politické scény, rozhodla jsem se, že raději budu psát o lásce. I v ní se najdou vzestupy a pády, i v ní se najdou nenávisti znepřátelených stran, přesto chci o lásce psát.

Když o lásce, zas je tu Jaroslav Seifert a jeho slova „Hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám může život dát. Kromě lásky ovšem.“ Nevím, kdy tato slova napsal, ale shledávám je nadčasová v každé době. Mohlo to být i za Williama Shakespeara, kdy psal svou tragédii Romeo a Julie, mohl se láskou inspirovat i Leonard Bernstein pro svůj muzikál West Side Story, ale abychom zůstali v Čechách, nádherně o lásce hovoří i náš Jan Otčenášek ve filmu Romeo a Julie na konci listopadu...Vzhledem ke svému věku uvádím i tuto podobu lásky. Láska bývá slepá, ráda nosí růžové brýle, protože nechce přijmout realitu, jež si nepřipouští kazy. Nicméně je nutno podotknout, že v dílech, jež jsem uváděla, nikdo nenosil růžové brýle, zřejmě jde o můj životní problém...

Když se milující žena svého partnera zeptá „Co mi jako muž můžeš nabídnout, přičemž nemám na mysli hmotné statky.“ A žena s růžovými brýlemi očekává od muže svého srdce adekvátní odpověď. „Co ti jako muž mohu nabídnout. Znáš mě, jsem vybíravý, jen tak mi něco nevyhovuje, jsem zhýčkaný cizinou...“ Mužova slova nejsou žádnou odpovědí na ženinu otázku, jde spíše o nečekanou slovní sprchu, již je schopen poskytnout jen sebestředný sobec, postrádající jakoukoli empatii. Od milujícího muže žena očekává, že ženě nabídne své objetí, že jí nabídne úsměv, pochopení, přijetí, teplo svého těla...to mohou být zřejmě atributy v dnešním spotřebním světě pro někoho nedosažitelné, nebo mohou být nedosažitelné pro egocentrickou osobu. A jak by měla odpovědět žena? Co ona by měla muži nabídnout? Zpět k našemu velkému básníku Jaroslavu Seifertovi, co on říká o ženách. „Ženy jsou běloučký cukr v tom hořkém kafi života.“ Abych to převedla do svého světa, žena by měla muži nabídnout svou hebkou něhu, své ženství, um utvářet teplo domova, um být eroticky kreativní, aby rozuměla tělesným žádostem svého milovaného, neodmítá jej se slovy, že ji dnes bolí hlava, že nemá chuť na jakékoli sexuální hrátky...vůbec nezmiňuji to, že žena ví, od čeho slouží v kuchyni sporák, je milující mámou...

Tak to vše vidím já. Růžové brýle mámení. Kolikrát si je člověk schopen nasadit, kolikrát si je nasadil, aby si odmítl připustit, že náš milý či milá nás nemiluje, o naši lásku nestojí, neb je zahleděn do svého ega, jež nepřipouští jakoukoli empatii a porozumění tomu druhému. Kdo hovoří jen o sobě, jak je vybíravý či vybíravá, nestojí za to, abychom do takového člověka citově investovali. Prozření bývá bolestné, ale jiné cesty není, jinak bychom se dali vstříc potlačování své osobnosti, dali bychom se cestou ústupků, až bychom nakonec skončili jako oběť člověku, jenž nás nebyl s to ve svém životě přijmout..

Neříkám, že můj dnešní blog zaznívá optimistiky, ale pohlédneme-li na marasmus, který tu někteří naši politici šíří, což je především bahno nenávisti, měli bychom více přemýšlet o lásce, z níž jsme se narodili. O lásce ve svém životě, o přijetí, o objetí a...vždyť o tom přece tak krásně napsal Jaroslav Seifert. Mám-li parafrázovat jeho slova, hudba i poezie jsou fajn, avšak krom lásky. A tak by to mělo v životě být. Měli bychom rozdávat lásku, třeba jen tím, že se budeme přijímat i s chybami, že budeme mít pochopení pro druhého a že nebudeme zapomínat na obyčejný úsměv, jenž nikoho nic nestojí...