Láska jako droga

Vyprávění mladé ženy o své první lásce. Její vztah přerostl v patologickou závislost, kdy si nedokáže uvědomit, že je něco v nepořádku.

Motto"Kéž políbí mě polibkem svých úst! Vždyť lepší je tvé laskání než víno." (Píseň písní, Touha)

Petr a Lucie. Známý román od Rollanda. Jmenuji se Lucie a miluji Petra. 

Poznali jsme se při studiích na vysoké škole a Petr byl můj první kluk. Vysoký, plachý kluk s citlivýma očima, okouzlující svou rozpačitostí. Přijde mi krásný, je krásný úplně vším. Nevím, jak jej vnímají jiní lidé, ale já bez něj nedovedu žít. Trvá to už deset let. Oba jsme studovali jazyky a chodili jsme spolu do ročníku. On studoval angličtinu, já němčinu, oba jsme milovali Prahu, oba jsme milovali jeden druhého. Trávili jsme spolu veškerý volný čas, neuměli jsme si představit jakékoli odloučení. Pro mě se Petr stal vším, co si od života přeji. 

Po škole jsme oba začali pracovat ve stejné firmě, zatímco já si plánovala rodinu a manželství, on se zachoval jinak. Můj první šok. Petr se oženil se svou kolegyní. Vzal si Mášu, s níž jsme společně chodili na obědy. Vůbec jsem si ve své zaslepenosti ničeho nevšimla. Pravdou je, že jsme se stýkali o něco méně, než když jsme byli studenti, ale já to přikládala jeho velké pracovní vytíženosti. Hodně cestoval tlumočit, stejně jako já. Ale pravidelně jsme spolu spali, já si pronajala byt v centru Prahy, Petr za mnou docházel a já si nevšimla, že už je někde jinde. Že je u Máši. Zatímco já nejsem vysoká, ona je, zatímco já jsem blondýnka, ona je tmavá. Máša je mým opakem. Extrovertní, sebevědomá, úspěšná. O tři roky starší než Petr. Nevím, co mu nabídla víc než já, protože jej nikdo nikdy nemiloval a nebude milovat tak jako já.

Petr se sice oženil, ale v našem vztahu pokračujeme dál. Neumím si představit se ho vzdát. Nevím, zda jde z jeho strany jen o pouhé milosrdenství, což si raději nechci připouštět, nebo zda je na tom obdobně jako já, když nedokáže z našeho vztahu vycouvat. Třeba cítí mou závislost. Několikrát jsem mu naznačila, že kdyby to mělo mezi námi skončit, že nebudu žít dál. Že umřu. Vím, že je to vydírání, ale já to tak cítím. On mi na to neřekl nic. Hlavně že jsme pořád spolu. Že se vídáme nejen v práci, ale že za mnou chodí, někdy zůstává přes noc, Máša nic netuší.

Otěhotněla. Máša je těhotná, i když se mi Petr dušoval, že s ní rodinu neplánuje. Ani se mnou ji neplánuje, protože kontroluje, zda užívám prášky. Jinak by se mnou nespal. A já si nemohu dovolit riskovat, že by mě jednou opustil. A tak do sebe peru prášky, aby se mi nenarodilo miminko. Zatímco Máše se rýsuje bříško, v němž roste její a Petrův syn. Vím, jak si vždy syna přál, a teď se má narodit jim, ne nám. Cítím se hrozně a bojím se, aby na mně nebyl smutek znát. To by mě Petr nechtěl. Chce mě mít usměvavou, plnou pochopení, nic nevyčítající. Když odejde, vždy se rozbrečím a říkám si, jak tohle jednou skončí. Nedokážu si najít nikoho jiného, protože mám Petra, nikdy ho nechci ztratit. To raději ztratím sebe než jeho. Jsem k sobě neupřímná, protože jsem jej de facto ztratila, ztratila jsem i sebe, svou osobnost, ale já dělám, jako by se vůbec nic nestalo. Jsme přece Petr a Lucie. Milenci ze známého románu.

Ani narozením jeho syna Tomáše se mezi námi nic nezměnilo. Máša je na mateřské, a jak jsem poznala, jejich sexuální život prořídl, přitom Petr sex miluje, znamená pro něj moc, odreagování od pracovních stresů, má rád nápady. Občas něco přinese ze sex shopu a chce to vyzkoušet. Musím nosit rajcovní černé prádlo, podvazky, černé krajkové punčochy. Pohled na svlečenou ženu, oděnou jen do černých podvazků a punčoch mu zatemňuje rozum. Vím to. Vím, že tím, že jsem přístupná všemu, se mnou ještě neskončil, zatímco s Mášou zřejmě ano.

Po narození jeho syna mezi námi panovalo krátké období navráceného štěstí. Jako by se ke mně vrátil a my byli opět v době, kdy jsme oba studovali. Na nic jsem se neptala, vím, že muži nemají rádi přímé otázky, proč bych jej měla trápit, jsem šťastná za každou chvíli, kdy můžeme být spolu. Dokonce se mnou odletěl na prodloužený víkend do Říma. Líbánky v Římě. Tak bych nazvala čas, kdy jsem se cítila naprosto šťastná, a víc jsem od života nechtěla. Pět dní v Římě pro mě znamenaly pět let. Nebo celý život? Nasála jsem do sebe tolik zážitků, kolik mnozí lidé nezažijí za svůj celý život.

O to větší šok pro mě byl, když jsem po našem návratu zjistila, že má novou milenku. Novou kolegyni v práci, nezadanou Sašu. Krom mě a své ženy měl další. Mladičkou Sašu, která je krátce po škole, věk takových devatenáct. Ztělesnění nevinnosti. Tak ji vnímám a myslím si, že i Petra okouzlila svou dívčí čistotou. Potkala jsem je náhodou v Bille. Byli do sebe zavěšeni, bláznivě se smáli a Petr ji líbal do vlasů. Nechala jsem nákup nákupem a utekla. Toho večera Petr nepřišel. Zřejmě byl u ní. Nepřišel ani následující den, v práci se mi začal vyhýbat. Už nechodí. Nechodí za mnou.

Přestala jsem jíst, přestala jsem spát, když jsem sama, jen brečím. Můj šéf si toho všiml a poslal mě k lékaři. Jsem na nemocenské, beru prášky proti depresi, na spaní, stala se ze mě robotická žena. Prášky ve mně utlumily emoce, necítím nic. Ani smutek, ani radost. Nic. Připadám si jako prázdný obal výrobku. Koupíte si novou televizi, ale uvnitř nic není. Je to jen obal. A to jsem já. Žena ve smutku, která ztratila smysl svého života, protože už není Petr a Lucie. Je jen Lucie a ta nechce žít...