Když vám zemře zvíře

Motto "Když vládce věnuje pozornost klamnému slovu, všichni jeho sluhové se stanou svévolníky." (Přísloví Šalomounova, třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, 28.12)

Nikdo mi nevyvrátí názor, že zvířata jsou lepší než lidi. Pořídíte-li si domácího mazlíčka, nikdy se necítíte sami. Zvířata dokáží lépe než lidé dát najevo svou lásku, přítulnost, jejich energie je léčivá. Váš domácí mazlíček vás nezradí, je tu vždy s vámi, pomůže vám, když se cítíte smutní. Lidé intrikují, vyvolávají hádky, jsou závistiví a nepřející. Takový pes či kočka nedokáže intrikovat, nevyvolává hádky a jsou vždy s vámi. Jsou naprosto oddaní.

Náš život na tomto světě není navěky, totéž platí i o zvířatech. Mnohá z nich se nedožívají tolik let jako lidé, ale na rozdíl od svých lidských protějšků po sobě nezanechávají zkázu a marasmus. K tomu stvořena nebyla. Byla tu a jsou tu pro to, aby obohacovala život lidí, samozřejmě těch, kteří ve zvířatech vidí dobrého přítele, který vás nikdy nezradí.

Když píšu svůj dnešní blog, strašně brečím. A nedokážu se ovládnout. Vynáším konve svých slzí, které ze mě tryskají, zdají se být bezedné. Protože mi zemřel můj oddaný kamarád. Kocourek Vaska. Jeho oddanost by mu mohli mnozí lidé závidět. Rovněž čistotnost, vnímavost i fakt, že tu byl v okamžicích, kdy se má duše smrskla bolesti ze světa, v němž žijeme. Jeho měkký, voňavý kožíšek, hebké tlapky a oddaný pohled mně dávaly sílu ve chvílích, kdy jsem pociťovala bolest. Ještě včera před usnutím se ke mně schoulil a předl svůj sen věrného kocourka.

Někdy kolem půlnoci mě probudilo Vaskovo zvracení. To se u koček stává. Ale pak přišlo sípání, měla jsem pocit, že se mu těžko dýchá. Vstala jsem a viděla jsem, že můj milovaný kocourek za sebou vláčí zadní nohy. To už mi došlo, že je zle. Všude kolem noc a nikde žádná naděje, že by vám mohl někdo pomoci. Když se toto stane člověku, zavolá si záchranku, ale v případě zvířecích miláčků tomu být nemusí. Vaska se pokakal, nedokázal použít svůj kočičí záchůdek, musela jsem jej očistit, položit do čistého pelíšku a vše po něm důkladně umýt. Nemohla jsem spát, ani druhý kocour Filip nezamhouřil oka. Oba jsme cítili, že se blíží Vaskův neodvratný konec.

Ráno můj milovaný kocourek ještě žil. Jela jsem navštívit veterinářku, která ordinovala od 9 hodin. V přepravce vypadal Vaska zdravý a já ve skrytu duše doufala, že nezemře. Když jsme přišli na řadu, už jsem se nedokázala ovládnout a propukla v pláč. Veterinářka mi sdělila to, co jsem tušila. U Vasky došlo k ucpání cév, proto ochrnul a jediné, co mu zbývalo, byla milosrdná injekce. Byly celkem tři. Snažila jsem se svým chlácholením usnadnit svému milovanému kocourku, aby jeho odchod na onen svět nebolel. Injekce bolely, naříkal, na to mě lékařka upozorňovala, ale přesto mě to drásalo. Na její adresu musím uvést, že se mi její přístup nelíbil. Jakoby prodávala housky na krámě. Vyinkasovala devět set korun, nic víc ji nezajímalo. Aby projevila alespoň sebemenší účast, o tom jsem si mohla nechat zdát. Studená maska, nic víc.

Žijeme v divném světě. Kolem nás je spousta zhrubělosti, necitlivosti, mnohým lidem jde jen o peníze. Chybí nám osobnosti, chybí nám státník, který by nás dokázal podpořit v časech nedobrých. Současný prezident je zlý sen pro všechny slušné lidi. V době hluboké krize, již naše země prožívá, si neodpustí takové výrazy, jako blbečci. Nemůžeme se proto divit, že se mezi námi najdou jedinci, kteří vzbuzují dojem, že postrádají srdce, obdobně jako hlava naší země. Jako veterinářka, která bolestivě odvedla mého kocourka do kočičího nebe. Může-li v čele našeho státu stát prezident, jehož výrazivo je zhrubělé a necitelné, není divu, že tímto svým přístupem ovlivňuje lidi, kteří s ním souznějí, což stále prohlubuje marasmus, v němž žijeme...