Když facky ve škole létají

Zamyšlení nad tím, jak si poradit se studenty, kteří jsou drzí, těžko zvladatelní a v podstatě na ně nic neplatí. Je tomu ve všech případech?

Motto "Počátek moudrosti je: Snaž se získat moudrost, za všechno své jmění získej moudrost." (Přísloví Šalamounova, První sbírka)

Být učitelem je poslání. Aspoň tak se v minulosti tato profese charakterizovala. Spousta lidí vám řekne, že by takovou práci nedělala, protože by na děti neměla nervy. Jak se mají učitelé vyrovnat s třídou náctiletých, jejichž chování je hraniční, s jejichž chováním si jejich rodiče mnohdy neví rady.

Abyste mohli tuto práci vykonávat, musíte mít především rádi lidi, musíte umět přijmout rozličné povahy, což někdy bývá velmi tvrdý oříšek. Abyste mohli dosahovat uspokojení a pedagogických úspěchů, je zapotřebí velká dávka trpělivosti, sebeovládání, vlídnosti, umění kompromisu, zásadovosti, nadhledu. Hodí se i smysl pro humor. Učitel by se neměl nechat vyvést z konceptu a měl by vypjatou situaci tzv. ustát, ale je to vskutku velmi, velmi náročné. I mně se stalo, že na mě studentka v hodině vyplázla jazyk. Naštěstí jsem se ovládla a v dalších hodinách ji ignorovala, jako by ve třídě nebyla. Stačilo pár takových hodin, aby jí došlo, že jsem její chování odmítla, a ona se pak začala chovat předpisově a víckrát k ničemu podobnému nedošlo. A podobných případů bylo v mé praxe vícero.

V současnosti mám možnost vyučovat na dvou středních školách. Jedna je výběrová a mohou zde studovat jen žáci, kteří jsou pro toto studium talentovaní a předurčeni. Nemusím se ani vyjadřovat k tomu, jaké to je s takovými studenty pracovat. I když jsou v mém předmětu líní a všichni nepracují tak, jak by měli, přesto zde nemusím řešit problémy s kázní. Jsou si vědomi toho, že studují na prestižní škole, a podle toho se i chovají. Druhá škola, na níž učím, je jejím pravým opakem. Jsou zde studenti učebních oborů, přicházejí sem i takoví, kteří se nedostali nikam jinam, případně byli z jiné školy vyloučeni či neprospěli. Učit na takové škole je náročné, protože krom lenosti, absence zájmu o jakýkoli předmět ve škole, se zde učitel potýká s naprostou nekázní, vulgaritou i slovními útoky studentů. V tomto směru vedou děvčata, nikdy předtím jsem se nesetkala s takovou hrubostí, agresivitou, hoši kráčejí daleko v jejich závěsu.

Jak se s jejich drzostí vyrovnat a přitom neztratit svou úroveň. Dá mi to hodně přemýšlení, jak je zvládat tak, aby se krom učení naučili i základní společenské chování, protože to je něco, co oni z domova neznají. Jelikož už nějaký rok učím, pak si dovolím tvrdit, že nemá žádný smysl na studenty křičet, člověk jednak trápí své hlasivky, jednak předvádí divadlo, na které třída čeká. To je jedna z mých zásad. Nekřičet. Učitel se nikdy nesmí snížit k tomu, aby používal jakékoli nadávky, protože by tím dal najevo, že je na stejné úrovni jako jeho svěřenci. To stejné platí o tělesných trestech, do školy nepatří. I na škole, která se dá svými výsledky i skladbou žáků zařadit mezi nejhorší, lze učit a mít i pocit, že se mi něco podařilo. Nemohu od nich očekávat příliš, ale každý malý pokrok je úspěch. Myslím si, že je důležité, jak celkově učitel působí. Krom hlasu, dikce, intonace, je důležitý vzhled. Nemyslím si, že by bylo od věci, kdyby učitelé chodili oblečeni podobně, jak chodí oblečeni zaměstnanci v bankách. Formálně a vkusně. Ne nadarmo se říká "Šaty dělají člověka" a studenti vnímají, jak je učitel upravený a oblečený. Podíváme-li se na staré černobílé filmy ze školního prostředí, jakými jsou "Škola - základ života", profesoři nosili obleky, ženy šaty a už tím vyjadřovali své postavení a vzbuzovali respekt. Jestliže do třídy dorazí učitel, který svým oblečením připomíná spíš kačera Donalda, těžko si bude budovat autoritu. To, co je naprosto neoddiskutovatelné, jsou učitelovy znalosti. Jestliže před žáky stojí kvalifikovaný učitel, který dokáže své znalosti předat, je to další krok k úspěchu. Nezastávám názor, že na školách s nejhorší kvalitou studentů je jedno, zda tam učí kvalifikovaný či nekvalifikovaný učitel. Všichni studenti by měli mít stejnou možnost, studenti prestižních škol i studenti škol slabých, protože i na takové "podřadné" škole je možno zaznamenat úspěch, vzbudit zájem studentů o předmět, ale chce to hodně vynalézavosti, velké trpělivosti. Studenti takových škol jsou šťastni, když se jim něco podaří, když je učitel pochválí. Neznáte šťastnější a rozzářenější obličeje než těch, jimž jejich okolí sugeruje názor, že jsou k ničemu, a oni jsou svým učitelem za něco pochváleni. A to mě nabíjí i motivuje k tomu dát takovým studentům šanci, když zřejmě neměli to štěstí narodit se do rodiny, jež by je podporovala. Bez velmi dobré znalosti psychologie je nemyslitelné učitelskou profesi vykonávat, bez ní se to zkrátka neobejde. Mohu však konstatovat, že se za svou praxi  spíše setkávám s kolegy, kterým je psychologie cizí. Stejně tak není možné vykonávat jakoukoli práci bez vnitřní motivace, jestliže chybí, je to na výsledku vidět. A kolik učitelů ve školách je vnitřně motivovaných? Někteří svou demotivaci přenášejí i na své studenty, odtud pak pramení nejeden problém.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že nejsou dny, kdy pociťuji zoufalství a bezmoc z práce s dětmi z okraje společnosti, jenže já vím, že je to jen momentální vybití baterie, která se potřebuje dobít, a já budu mít sílu i trpělivost vést tyto děti dál...