Když čelíme nevěře

Nevěra. Snad každý se s ní ve svém životě setká. Když se netýká nás, umíme poradit, ale zasáhne-li naše soukromí, býváme bezradní.

Motto "Mluvte pravdu každý se svým bližním, vždyť jste údy téhož těla. Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu." (Efezským, Znaky nového života: láska, 25, 26, 27)

Bláhovost občas přepadne každého. Jsme bláhoví, když si myslíme, že se našemu vztahu nevěra vyhne. A dokážeme své bláhovosti podlehnout, dokážeme jí uvěřit, ale pak přijde den, kdy stojíme nad rozvalinami. Náš vztah, v nějž jsme tak neochvějně věřili, je rozbitý. 

Když potká nevěra někoho jiného, dokážeme poradit. Dokonce si kolikrát v duchu říkáme, jak my bychom nevěru řešili. Víme, jak bychom si s ní poradili. Jenže pak se stane "bychom" skutečností. Žádný kondicionál, je tu realita v podobě indikativu a my ji řešíme. Řešíme nevěru, která nabourala náš vztah. Najednou jsme v záchvatech lítosti, vzteku, otupělosti. Vše se u nás střídá jako na houpačce a my se neradi houpáme. Zvedá se nám z toho žaludek. A čelit nevěře dokáže pořádně podráždit žaludek a máme pocit, že se každou chvíli pozvracíme.

Divnost. To už je jakýsi první signál toho, že něco není v pořádku. Vše je najednou podivně divné. To, co tu bývalo dřív, je jakoby odváté a my stojíme tváří tvář divnosti, která vyškrtla z našeho života úsměv, pohlazení, polibek. Ocitáme se ve světě napjaté divnosti a čekáme, co se za tím vším může skrývat. Náš vztah se mění v divnopis, komunikace se vytrácí a my v domnění, že jsme kráčeli po správné pěšině, najednou vidíme, že pěšina skončila, nikde žádná jiná cesta nevede. Jsme v krajině divnopisu, jejíž mapy jsou podivné, stále se ztrácíme a nevíme, kudy se dát dál. Zažíváme pocit malého dítěte, jež se ztratilo a potřebuje pevnou milující náruč, aby je vyvedla z divného labyrintu cest.

Jsme-li podváděni, chceme zjistit, zda tomu opravdu je, a když se to nakonec provalí, máme pocit, že to nezvládneme. Tomu, kdo podvádí, se očividně uleví, že už nemusí dále lhát. Pravda vyšla najevo, ale co s ní. Podváděný by se neměl stylizovat do role chápajícího, jenž rozumí partnerově nevěře a chce jej ujistit o své bezmezné lásce. Tím se mu ještě víc zprotiví. Tudy cesta nevede. Ale vede vůbec někudy? Každý by měl znát dobře především sám sebe, měl by vědět, zda se dokáže vyrovnat s partnerovou či partnerčinou nevěrou. A jestliže ne, je lepší vztah uzavřít. Protože žít neustále v obavách, že mě můj milý či milá opět podvádí, je poněkud na hlavu. A žít ve vztahu, jenž zaznamenal vážnou trhlinu, nedokáže každý. Záleží na tom, co člověk od života očekává. 

Umět odpustit je snazší než umět zapomenout. To už nedokáže každý, protože se dostáváme do situací, v nichž na povrch vyplave křivda, již nám někdo způsobil. Může jí být nevěra, o níž jsme si mysleli, že už je zapomenuta. Mnohdy není, a otevře-li se opět nezhojená rána, jsme plni výčitek a náš vztah se opět mění v roztrhanou punčochu. Oko na ní jsme zašili, ale stačil jeden neopatrný pohyb, aby se punčocha opět roztrhla a díra byla ještě větší. Zaznamenal-li vztah citelnou ránu,  z důvěry se pak stane křehká pavučina, která se při sebemenším větru trhá. A žít ve vztahu s roztrhanou punčochou a křehkou pavučinou je jen pro toho, kdo už všechno vzdal. Takový život pozbyl tvaru i barev, takový život je prázdný, neboť se z milujícího vztahu stala velká prázdnota, jež je ubíjející...