Kdyby tu byl Jaroslav Hašek

Škoda, že nežije Jaroslav Hašek. Dnešní politická scéna by mu poskytla dostatek námětů na humoristický román. Nebo na horor.

Motto "Zhanobena je země svými obyvateli, neboť přestoupili zákony, změnili nařízení, porušili věčnou smlouvu." ( Izajáš 22 - 23, Budoucnost a přítomnost, Naprosté zničení země, 24.5)

Kdyby tady byl Jaroslav Hašek, ten by využil poměry na české politické scéně k napsání humoristického románu. Protože to, co se děje v naší politice, je námět na humoristický román. Nebo také na horor. Kdyby člověk něco podobného sledoval ve filmu či četl, oddychl by si, kdyby film končil či dočetl knihu. Jenže se nejedná o žádnou fikci, ale o reality show našich předních politiků. 

Existují konfliktní situace, do nichž se člověk může dostat. Může si vybírat ze dvou pozitiv. Jako příklad může posloužit žena, jež váhá, zda si má koupit kalhoty nebo sukni. Má peníze jen na jeden kousek oblečení. I když jí to dá zabrat, není to ještě tak strašné, protože ve finále je spokojená. Koupí si alespoň něco. Situace začíná houstnout, když si má člověk vybrat z jedné záporné a jedné kladné možnosti. Například nevěrný muž, který se potácí mezi dvěma partnerkami. Jednou je jeho nesnesitelná manželka, s níž jej ale pojí děti, bez nichž si nedokáže představit každodenní život. Nebo je to jeho nová láska, s níž by mohl začít vše úplně znovu. A on si musí vybrat. Ale snad úplně nejhorší konflikt je ten, kdy si vybíráme ze dvou zel. A je jedno, které zlo si vybereme, bude to mít pro nás dopad katastrofální. A myslím si, že se v takové situaci ocitl Bohuslav Sobotka, volil mezi odvoláním ministra financí, nebo jeho strpění ve vládě. Nakonec se však rozhodl pro řešení, které nikdo nečekal. Trochu mi tím rozhodnutím připomíná protagonistu románu Ta třetí, který napsal Jaroslav Havlíček. Hrdina knihy se nemůže rozhodnout mezi dvěma ženami a velmi jej toto sužuje. Nakonec se rozhodne pro variantu třetí. Pro smrt. Jednoduše se zastřelí. A myslím si, že Bohuslav Sobotka se svou třetí variantou dostal do situace, za niž mu bude mnoho lidí vytýkat zbabělost, neodpovědnost, alibismus atd. Ono se to ale každému říká, když v té situaci není, možná by lidé, kteří kritizují rozhodnutí Bohuslava Sobotky otočili, kdyby měli řešit něco podobného, co musel náš premiér. 

Opět píšu o něčem, co se mi v naší zemi nelíbí. A tím je politika. Z politiků, kteří se vyslovovali na adresu pana Sobotky a pana Babiše, se mi nejvíce líbil pan Bělobrádek. Ten pana Sobotku neodsuzoval, řekl, že toto rozhodnutí je premiérova zodpovědnost. Už méně příznivě vyznívala jeho slova na adresu ministra financí. 

Nejsem voličkou ČSSD ani hnutí Ano. Měla-li bych volit, preferovala bych sociální demokracii. Je to strana, jež má svou tradici, své kořeny. To, proč bych nevolila Ano, zdůvodňuji tím, že toto hnutí vzniklo z iniciativy jednoho člověka. Zatímco v jiných politických stranách si jejich členové volí své vedení ze své základny, u hnutí Ano je tomu opačně. U jeho zrodu byl člověk, který se stal jeho vůdcem, pak se teprve začala tvořit jeho členská základna. Ve mně to vyvolává dojem, že by se u takového hnutí mohlo jednat o sdružení, v němž není příliš prostoru pro demokracii, pro svobodné vyjádření vlastního názoru, protože je to předem dané. Předem dané člověkem, jenž hnutí založil. S jistým znepokojením sleduji, jak se nechává ovládat dav, který je lehce manipulovatelný. A k manipulaci jsou víc než dobré sdělovací prostředky. Mám obavy z toho, že z médií budou zaznívat hlasy, které budou odsuzovat jednání pana Sobotky. Jenže každá mince má dvě strany a na to se nesmí zapomínat.

Na začátku své kariéry jsem měla štěstí na kolegy, kteří byli za své politické názory přeřazeni na gymnázium, kde jsem začínala, A jedním z nich byl i pan Jiří. Zatímco já mladá, plná ideálů, on už v důchodovém věku. Byl osobností, jakou člověk potká tak jednou za život. V Únoru 1948 byl mezi studenty, kteří protestovali proti Gottwaldovi. Nikdy se neztotožnil s totalitními komunisty. Přišel rok 1989, přišly první roky, v nichž jsme jásali. Že máme svobodu. Ale Jiří naše nadšení nesdílel, byl naopak pln skepse z toho, co nám nová doba přinese. Jako by předvídal, v čem se země octne. Varoval před těmi, kteří získají svůj politický i ekonomický vliv. Hovořil o tom, že zemi budou ovládat někteří lidé, kteří v předlistopadové době kolaborovali s StB, byli aktivními členy komunistické strany.Tenkrát mu nikdo nevěřil. Dnes mu dávám za pravdu. Bohužel už tu není mezi námi, abych jej mohla navštívit. Spáchal sebevraždu poté, co mu zemřela jeho milovaná žena. Neměl sílu žít dál, zvlášť když viděl, že se jeho předpověď naplňuje. A ona se vskutku naplnila. Ztracené iluze.

Totalitní komunisté se velmi často odvolávali na slova Gustava Fučíka "Lidé, bděte." Já bych si dovolila Fučíkova slova parafrázovat. Někteří dnešní  politici jako by se řídili slovy "Lidé, spěte." A dodala bych "Raději spěte, abyste neviděli, co se děje s vaším mozkem." Pravidelně vymýván, aby nebyl schopen vlastního soudu. Protože když člověk vidí našim vlivným do karet, může se jim stát nebezpečným, nepohodlným. Nehodí se jim lidé, kteří si zatím mozek nenechali vymýt. Na rozdíl od nich se jim hodí lidé, kteří by pro koblihu zadarmo prodali své já. "Za koblihu zadarmo šel bych světa kraj..."