Kauza Žemlička

Vyprávění muže, jenž pracuje jako soudce, jeho oborem je trestní právo, jaké jsou jeho pocity, zkušenosti.

Motto "Otec spravedlivého jásá, zplodil moudrého a raduje se z něho." (Šalamounova přísloví, Slova moudrých, Přijímej otcovské naučení)

Dnes jsem ho potkal. Žemličku. Když jsem nad ním před nějakými deseti lety vynášel rozsudek, Žemlička mi slíbil, že si mě jednou najde a že zas pro změnu já uvidím, co si pro mě připraví.

Pracuji jako soudce na krajském soudě. I když pocházím z rodiny lékařů, rodinnou tradici jsem porušil, což nesla moje matka velmi těžce. Otec to nějak přijal, ale máma si myslela, že převezmu její praxi soukromé endokrinoložky. Jenže mně se nechtělo, odjakživa jsem miloval detektivky, doslova jsem je od dětství hltal a snil jsem, jak jednoho dne budu stát na straně spravedlnosti a budu trestat zločince.

Dětské sny jsou dětské sny, realita bývá mnohdy odlišná. Svůj sen jsem si sice splnil, ale musím říci, že ač soudím rozličné kriminálníky, musím se ve své práci velmi často potýkat s hloupými statistikami, nikoho v mém oboru příliš nezajímá, nakolik úspěšný jsem ve svých procesech byl, kolik případů jsem udělal, ve finále se vše posuzuje podle vyplňování stupidních statistik. Soudy jsou u nás v České republice  zdlouhavé, kauzy trvají neúměrně dlouho, to vrhá nepěkný stín na naši justici.

Ale vrátím se zpět ke své práci, k Žemličkovi. Když jsem ho tehdy odsuzoval k deseti letům odnětí svobody, on už měl za sebou bohatou kriminální historii. Začal jako náctiletý, kdy skončil v detenčním ústavu pro mladistvé za těžké ublížení na zdraví. Po dosažení plnoletosti nikde nepracoval a jen kradl. Já jsem ho soudil za znásilnění ženy.

Případ Žemličkův mi utkvěl v mysli a čas od času si na něj vzpomenu. Jednalo se o svobodnou matku čtyřleté dcerky, Magdu Šrámkovou. Ona měla veskrze trudný osud. Máma jí zemřela, když jí bylo pouhých pět let, krom ní zůstali ještě dva náctiletí bratři. Otec výchovu dětí vyřešil po svém, Magdu umístil do dětského domova, syny nezvládl, oni nakonec skončili jako zloději. Nejprve se jednalo o drobné krádeže v obchodech, pak se vše rozrostlo o ozbrojené loupeže. Magda se mohla domů vrátit až po pěti letech, kdy se otec podruhé oženil, ale macecha pro Magdu nepředstavovala žádné štěstí. Dívka vyrůstala v domově bez lásky, bití na každodenním pořádku, k tomu věčně prázdný žaludek. I když si ve škole vedla velmi dobře, po dokončení školní docházky začala hned pracovat jako dělnice v místní továrně. Mně se nějakým způsobem vepsala do paměti, snad to byl její krásný a jemný obličej, či její přirozená inteligence, možná její nepříznivý osud. Jednoho podvečera si z domova odskočila do blízké večerky koupit mléko, ale domů se už onoho večera nevrátila. Našli ji lidé až druhý den dopoledne zbitou, ležící za městem. Co se jí vlastně stalo. Na cestě do obchodu ji zezadu přepadl Žemlička, odtáhl ji do své maringotky, stojící opodál. Vzhledem k tomu, že byla tma a on ženě zacpal ústa látkou, nikdo si ničeho nevšiml. V maringotce jí zavázal oči, ústa jí převázal šátkem, aby nemohla křičet, a celou noc ji znásilňoval. Pak ji ještě k ránu zmlátil a odvezl kradeným vozem za město, kde ji lidé našli. Tento případ otřásl městem a ženy tenkrát měly strach. Co asi musela tato mladá žena oné noci prožít, když věděla, že má doma malou dcerku a nevěděla, zda se dostane ze spárů násilníka. Když to vše líčila, v soudní budově bylo ticho, že byste slyšeli spadnout špendlík. Policie dopadla Žemličku až po roce, kdy se dopustil něčeho podobného na druhém konci republiky. Dostal tenkrát ode mě nejvyšší možnou sazbu a žádné odvolání mu nepomohlo.

Žemlička je tedy na svobodě a pronásleduje mě. Našel si, kde bydlím, viděl jsem ho v naší ulici už několikrát. Budu se muset obrátit na policii, takové starosti k mé profesi bezpochyby patří. Jsem nemilosrdný k vrahům a násilníkům, na druhé straně musím počítat s jejich odezvou. S jejich pomstou. Mé děti ke mně vzhlížejí a přejí si být soudcem jako já. Nechci je od jejich snu odrazovat, ale v duchu jsem se mnohokrát vrátil ke své mámě, jejímu přání, abych pokračoval v rodinné tradici lékaře. Někdy mě napadá, že být lékařem by možná bylo lepší, člověk pomáhá nemocným, kdežto jako soudce jste dennodenně svědkem lidského marastu, na nějž je zapotřebí mít hodně dobrý žaludek...