Kantor

Vyprávění učitele, který je handicapován, učí na škole, která patří k nejhorším ve městě, spousta problematických studentů, kteří jej provokují, až se jednoho dne neovládne.

Motto"Kdo přemýšlí, jak páchat zlo, toho nazvou pletichářem." (Přísloví Šalamounova, Slova moudrých)

Kantor Halfar, balada, kterou napsal Petr Bezruč, vyprávějící o učiteli, který stále nemá místo, až jednoho dne své místo nakonec dostane, na hřbitově mezi sebevrahy. Já žádný kantor Halfar nejsem, místo jsem donedávna měl a jsem v situaci, kdy uvažuji, že to tady jednoduše zabalím a mezi sebevrahy skončím. Dohnán situací v životě, pocitem marnosti a naprosté bezvýchodnosti.

Následkem úrazu jsem přišel o levou ruku, amputace byla nevyhnutelná, a já se tak musel rozloučit se svým zaměstnáním. Vystudoval jsem stavební fakultu, pracoval jsem jako projektant ve velké stavební firmě, byla to práce, kterou jsem měl moc rád. Jenže jednoho dne změnila vše autohavárie, kterou jsem nezavinil, a při níž jsem přišel o levou ruku. Nosím tedy protézu a dal jsem se do hledání nového zaměstnání. Byla mi nabídnuta práce učitele matematiky na střední škole, zprvu to znělo dobře, práci jsem přijal, protože jsem měl vždy mladé lidi rád.

Škola nabízí maturitní obory elektro a IT, pak jsou tu učební obory pro zedníky, elektrikáře, prodavače a aranžérky. Nabídka pestrá, člověk by řekl, že se sem budou hlásit studenti, kteří jsou profesně vyhranění. Nikdy jsem předtím neučil, netušil jsem, co mě čeká. Nikdy jsem se předtím nepotýkal s neslušností, hrubostí, vulgaritou, naprostým pohrdáním hodnot, tak jak tomu je na zdejší škole.

Po dvou letech na této škole zjišťuji, že jsem se ocitl ve společenském bahně, marastu, který je zničující. Dno společnosti. Jsou zde děti nejen z romských rodin, ale i rodin, které žijí na okraji společnosti. Rodiče našich studentů se vůbec nestarají, zda jejich děti do školy chodí, zda se učí, jak prospívají. Nejvíc mě ubíjí bezcílnost těchto mladých lidí, nemají o nic zájem, pouze o hrubý sex, o němž v hodinách nahlas mluví tak, že se člověku dělá zle. Kvůli tomu mají zakázáno chodit na WC během vyučovací hodiny, protože se stávalo, že se někteří sexuchtiví během hodiny scházeli a souložili spolu na toaletách. Čím primitivnější, tím náruživější v sexu.  Cítím, jak se mi toto prostředí den ode dne stále víc hnusí. Díváte se do tupých očí lidí, kteří v sobě postrádají cokoli pěkného, jsou to lidé, kteří neznají mravní hodnoty. Dívky této školy. Brutální líčení, brutální přelivy, nevkusný piercing, tetování, oblečeny do obepínajících kalhot, nosí tílka a vy můžete vidět špinavé spodní prádlo. O tělesném zápachu se ani nezmiňuji. O slovníku těchto mladých slečen raději pomlčím. Lidská spodina nejhrubšího ražení. Nic jiného mě ve spojitosti s nimi nenapadá. Nemůžete jim cokoli říci, protože postavení učitele je takové, že se vůči nim nesmí nic, jinak hrozí soudní tahanice za diskriminaci, případně rasismus. Z ničeho si tito studenti hlavu nedělají, neexistuje trest, který by je zasáhl. Snad v budoucnu vězení, ale ani tady si nejsem jistý, možná vězení bude pro mnohé z nich lepším řešením než stávající, nevyhovující domov. A kdyby se jim nedejbože stalo, že by byli ze školy vyloučeni, pak můžete počítat s trestem. Jako jedna studentka, která ve škole kradla, byla tedy z svůj prohřešek vyloučena. Ona se pomstila tak, že v posledním patře na toaletách pustila vodu, nikdo si toho nevšiml, až když začala voda prosakovat do nižších pater. Jsou to jednoduše zločinci už jako náctiletí.

Stalo se to minulý týden. Psal jsem test z matematiky u prodavačů. Procházel jsem se po třídě, všichni se hloupě pochechtávali, já zprvu nevěděl proč. Pak jsem to zjistil. Někdo nejprve psal fixou po mé protéze, já samozřejmě nemohl nic cítit. A protože je to štvalo, chtěli mě vyprovokovat, někdo z nich zabodl do mé protézy kružítko. To jsem zjistil hned, protože všichni propukli ve strašný řev, já se podíval na svou levou ruku, protézu, a spatřil kružítko. Vyběhl jsem ze třídy rovnou do svého kabinetu a tam jsem se rozbrečel. Bylo mi hrozně a pocítil jsem hlubokou nenávist ke všem těm lumpům, které učím. Jim příhoda s kružítkem nestačila, snažili se mě provokovat ještě víc. O velké přestávce za mnou chodili dva Romové po chodbě, když jsem měl dozor, a za zády mi šeptali  "Tak co, ty jeden kriple, nezmůžeš proti nám nic, protože bysme ti to nechali sežrat, zkus si na nás sáhnout a uvidíš". Já cítil, že ztrácím nad sebou kontrolu, a když tito zmetci  řekli svou větu potřetí, ohnal jsem se po jednom z nich svou zdravou rukou a začal jsem ho mlátit. Byla velká přestávka, spousta studentů na chodbě, čili spousta svědků proti mně. Ale mně to bylo jedno, dostal jsem se do neovladatelného afektu a mlátil toho fracka, co to šlo. Až příchodem ředitele jsem vystřízlivěl.

Dostal jsem okamžitou výpověď a chodím na policii k výslechům, vše skončí u soudu, který nade mnou vynese verdikt. Ale kdybyste se mě zeptali, zda něčeho lituji, odpovím vám, že nelituji vůbec ničeho. Protože situaci u nás vnímám tak, že slušný člověk nemá nikde zastání, zato lotři a nevzdělavatelní lumpové ano. Jak si někdo může dovolit ponížit postiženého člověka tak, jako se to stalo mně. Nejsem jediný, na koho si tato mládež dovolí, a nabývám pocitu, že se situace v naší společnosti bude stále víc vyhrocovat. Protože neexistuje ochrana poctivých lidí před takovými, kteří jednou skončí v kriminále. Studenti, které jsem učil, jsou naprosto nevychovatelní, vulgární svým projevem, svým zjevem, nemají žádný hodnotový systém, pouze je lákají podlosti, provokace, krádeže, mají zločinné chování. Přál bych politikům, kteří se jich zastávají, aby s nimi museli žít či pracovat, rychle by názor změnili. Sice jsem zmlátil studenta, který se choval vůči mně vulgárně a provokoval mě, ale byla to obrana. Nejen obrana mé osoby, ale všech, kteří se setkali s něčím obdobným, a přitom nemohli dělat nic. Jednáte-li s takovými studenty slušně, je to stejné, jako byste házeli perly sviním. Jim se nedá nic sdělit slušně, na to vůbec nereagují a ve svém amorálním chování pokračují dál. Policie nezasahuje, případ často odkládá. S kantorem Halfarem mě spojuje pocit bezvýchodnosti, kterou neunesl, a vyřešil to dobrovolným odchodem ze světa. O tom uvažuji teď i já, protože se mi nechce žít ve společnosti, jež zabředá do stále hlubšího bahna, odkud bude jen těžko cesta zpět...