Kam s mladými lidmi, kteří se štítí práce?

S velkým neuspokojením sleduji skutečnost, že se v České republice rekrutuji mladí lidé, kteří se štítí práce. Ve svém životě nechtějí dělat vůbec nic.

Kam s mladými, kteří nechtějí pracovat? Toť otázka hodna Williama Shakespeara.

I když už nejsem mladá, stále pracuji, stále přispívám do státního rozpočtu. Kolikrát si říkám, že svou prací spíše podporuji mladé lidi, které lze označit za „nemakačenka“, nutno podotknout, že nemám vůbec na mysli romské mladé lidi.

Dotáhli jsme to tak daleko, že tu v současnosti máme mladé lidi, které do práce nikdo nedostane. Uvedu jen příklad. Na začátku září jsem vyhověla jedné soukromé jazykové škole, abych se stala třídní v pomaturitním studiu angličtiny. Škola potřebovala někoho, kdo má VŠ v oboru a má magisterský titul. Přihlásilo se více než dvacet studentů, povětšinou jsou to ti, kteří nebyli přijati na VŠ nebo dělali maturitní zkoušku až na podzim.

Jak se vše vyvíjí. Moje kolegyně už vzdala učit tyto lidi, protože měla od nich očekávání, která mnozí z nich nesplňovali. S výukou sekla ze dne na den. O tom se vyjadřovat nechci. Čím déle učím v tomto kurzu, tím víc chápu rozhodnutí své kolegyně, která neměla sílu učit nadále někoho, kdo postrádá jakoukoli motivaci studovat angličtinu. Dospěla jsem k úplně stejnému názoru. Nechci učit v kurzu, do něhož se nechali zapsat lidé, kteří potřebují jen získat statut studenta. Myslím si, že toto byla jejich motivace, proto se nelze divit, že absentují. Když jsem se některých z nich zeptala, proč se nezúčastňují výuky, dostalo se mi odpovědí v podobě, že chodí do autoškoly, že mají problémy s partnerem či trpí astmatem...Abych si uchovala duševní rovnováhu, není v mých silách fungovat v jakémkoli kurzu angličtiny, do něhož se zapíší lidé bez jakýchkoli životních ambicí...Ale nejde jen o tento kurz. Před nějakým časem jsem přijala nabídku jiné jazykové agentury, abych vedla kurz angličtiny pro studenty ze sociálně znevýhodněných rodin. Opět bych chtěla zdůraznit, že nešlo o děti z romských rodin. Lidé ze sociálně znevýhodněných rodin měli nejen kurzy angličtiny, ale také kurzy, v nichž se učili dennímu režimu, v nichž se dozvěděli, že se ráno vstává, udělá se denní hygiena, nasnídá se a pak se vyrazí za plněním svých pracovních povinností. Rovněž měli sportovní a volnočasové aktivity. Kurz byl financován EU. Nikdo z účastníků kurz nedokončil, neb neměl základní návyky plnění povinností, které život žádá. Nebyli zvyklí ráno vstát, nebyli zvyklí, že žít život rovněž vyžaduje plnění povinností.

Absence sebekázně, smyslu pro řád a povinnost je něco, co mnohým mladým lidí dnes chybí. Mladé ženy odmítají mít děti, mladí muži se odmítají jednou oženit. Řekla bych, že v dnešní mladé generaci najdeme spoustu bezcílných lidí, kteří vůbec nevědí, jak si počít s vlastním životem, jsou bez jakýchkoli životních ambicí, nechtějí pracovat, vyhovuje jim dřepět doma a hrát počítačové hry. Aby se vyhnuli práci, hlásí se na VŠ, kde nejsou podmínkou přijetí žádné zkoušky. Bezcílným jedincům pomůže přežít alespoň půl roku, možná i celý rok přežívat na škole, k níž je nevedly žádné životní ambice, proto jsou po zásluze ze školy vyhozeni, protože absentují a nesplňují studijní požadavky. A když to nejsou VŠ, pak jsou tu soukromé jazykové školy, které nabízejí těmto pro život naprosto nepoužitelným jedincům kurzy, v nichž mohou lidé práce se štítící požívat statut studenta...

Nevím, kam toto povede. Když jsem studovala VŠ, mohli jsme si dovolit absenci pouze třikrát za semestr. Kdo toto porušil, nemohl ve studiu pokračovat dál. Dnes je tomu jinak. Stát bohužel podporuje lidi, kteří budou zneužívat systém, jenž jim pomůže k tomu, aby nepracovali a parazitovali na jiných...