Jsme národem Komenského, aneb když se škola blíží

Zamyšlení nad českým školstvím, letos je vysoké procento studentů, kteří neudělali maturitu, jak to vypadalo v našem školství, a jaké je to teď

Motto"Především je třeba vytýčit si vysoký cíl, vyhýbat se zahálce, nezoufat v nehodách a nikdy neklesat na mysli" Jan Amos Komenský

Myšlenka vyslovená naším učencem v 17. století, dnes máme 21. století a stále cítíme její platnost, neboť jsou to slova nadčasová. Měli bychom si ve svém životě stanovovat cíle a dosáhnout jich, neměli bychom být líní, protože zahálka plodí jen zlo, a když se nám něco nezdaří, nemělo by to znamenat, že se vzdáme, měli bychom se ze svého neúspěchu poučit a na sobě zapracovat. Za úspěchem jsou hodiny lopotné dřiny, někteří lidé závidí úspěšným, ale nechtějí si připustit, že za veškerým úspěchem je především práce a jen práce. Jestliže si stanovím svůj cíl, pak na jeho dosažení musím začít hned pracovat a neměl bych své rozhodnutí odkládat, či se od jeho dosažení nechat jinými lidmi odradit, protože když tak učiním, pak nejsem cílevědomý a cílevědomost je jednou z podmínek úspěchu.

Snad to bylo minulý týden, kdy jsem v rádiu zaslechla, že 24 procent studentů neudělalo státní maturitu. To je velmi vysoký počet, a musím říct, že za svou praxi, kdy jsem ve školství působila, jsem se s ničím takovým nesetkala. Kde může být chyba?

Podívejme se na situaci ve školství před listopadem. Tak vysoký počet neúspěšných studentů u maturit jsem nikdy nezaznamenala. Ač nevzpomínám předlistopadovou dobu v dobrém, pak uznávám, že bylo naše školství propracované a mělo systém, samozřejmě musím opominout ideologickou masáž na naší mládeži, prováděnou zejména v hodinách občanské výuky (tu učili zpravidla ředitelé škol čili komunisté). Vzpomínám si, že k nám v roce 1987 přiletěla delegace z Japonska s cílem navštívit některé z našich škol, Japonsko v té době procházelo reformou školství a hledalo inspiraci u nás, protože my máme Komenského tradici. Tenkrát navštívili gymnázium, kde jsem učila, pak strojní průmyslovku a zemědělskou školu a nějaká gymnázia v Praze. U nás se šli podívat na výuku angličtiny, matematiky a počítačů a my učitelé se cítili pyšní, že jim máme co předvést. A navíc naše ředitelka nechala školu pořádně uklidit, provonět a napůjčovala si všemožnou květenu, aby udělala dojem (škoda, že nás japonská delegace nenavštěvovala častěji). V té době na školách učili jen pedagogové s VŠ vzděláním a patřičnou aprobací, jinak by místo nedostali. Na středních školách studovali pouze ti, kteří zvládli středoškolské učivo, které bylo jednotné, a nevznikal problém v případě, když se žák přestěhoval. Pak samozřejmě existovala učňovská střediska. A pokud jde o základní školy, když tam žák učivo nezvládal, pak byl jednoduše přeřazen na zvláštní školu, lidově se jí tehdy říkalo pomocná.

Situace se v našem školství zhoršila v 90. letech a myslím si, že systém vystřídal chaos, který dosud působí problémy na všech frontách. Vznikla spousta nových středních škol, rovněž soukromých škol a tento nadbytečný počet stojí náš státní rozpočet každoročně velké peníze. Stojím na straně státních škol, protože soukromé školy dostávají také peníze od státu a pak ještě vybírají školné, mohou být v tomto směru zvýhodněny. Kdo má peníze a chce, aby jeho ne příliš nadané dítko získalo aspoň maturitu, ten si to zaplatí. Ale v souvislosti se státními maturitami, které jsou v našem školství pozitivem, se pak může stát, že ani na soukromé škole student neodmaturuje. Myslím si, že stále poskytují kvalitnější výuku státní školy, i když jsou zde učitelé, postrádající příslušnou kvalifikaci. Kdysi jednotné učebnice byly vystřídány velkým množstvím jiných učebnic, z čehož plyne, každá škola může učit dle svých vybraných učebnic, ne příliš fundovaný učitel si může zvolit učebnice, jejichž obsah snad zvládne. Uvedu příklad z praxe. Před deseti lety jsem učila v Praze na jedné renomované střední škole angličtinu. Když jsem tam přišla, překvapilo mě, jaké učebnice se tam používaly, byly na úrovni prvního stupně ZŠ. Pak jsem prozřela. Učily tam přeškolené ruštinářky, které nebyly schopny promluvit při maturitách, protože anglicky nemluvily, musel to vše za ně odzkoušet jejich přísedící. Vybraly si učebnice své úrovně.

Princip státních maturit je dobrým ukazatelem toho, které školy v konkurenci obstojí a které by se měly zavřít nebo změnit svůj status. Místo střední školy stát se učňovským střediskem, protože potřebujeme lidi, kteří pracují manuálně. Je lepší spokojený a motivovaný instalatér než zničený úředník v bance, který své práci nerozumí a stejně o ni přijde a skončí na úřadu práce.

A jak to vypadá s motivací našich studentů a učitelů? Bez motivace se v našem životě neobejdeme, ať děláme cokoli. Je vidět, když má někdo svou práci rád, tady si myslím, máme spoustu rezerv nejen mezi učiteli. Jestliže je učitel pro svou práci motivovaný, pak může toto přenést i na své žáky. Přiznávám, že to není jednoduché, ale samotná osobnost učitele by měla být motivující, učitel by měl být dostatečně kreativní, aby si s dětmi uměl poradit a uměl v nich vzbudit zájem. Jestliže chcete být ve svém oboru úspěšný, pak byste měli na sobě neustále pracovat, neustrnout a rozvíjet se. Platí nejen pro učitele. Nestačí jen motivace zvenčí, kterou nazval Ivo Toman smradem, který zmizí, když otevřeme okno. Důležitá je vnitřní motivace pro to, co chci dělat. Jestliže je žák či student v takovém rodinném prostředí, kde rodiče nepracují, jsou na podpoře, pak může spíše docházet k demotivaci, student přejímá životní styl od svých rodičů a může postrádat vnitřní motivaci něčeho dosáhnout. Ale také děti rodičů, kteří jsou úspěšní a kteří na své děti nemají čas, mohou v sobě nést jistou formu apatie a nezájmu. 

Nevím, kdo je zodpovědný za to, co se s českým školstvím stalo v 90. letech, kdy se proměnilo v něco, co bych nazvala tzv. fašírkou, kterou dnes dá někdo horko těžko dohromady. Vzhledem k tomu, že do školství proudí příliš moc peněz, bych se přikláněla k tomu, aby se některé střední školy, jejichž úroveň je nízká, jednoduše zavřely, aby zůstaly jen ty, které jsou konkurence schopné a které jsou schopné vzdělávat soutěživé studenty, jež zajímá výsledek. A aby na českých školách učili jen plně kvalifikovaní učitelé a ne, jak tomu bylo dosud. Není nic tragičtějšího, než když musí žák či student svého učitele opravovat a upozorňovat na chyby. Také lékaře může vykonávat pouze ten, kdo vystudoval lékařskou fakultu, měli bychom být důslední i s učitelskou kvalifikací. Každým rokem ukončí pedagogické fakulty mnoho nových učitelů, proč je nevyměnit za ty, kteří si svou kvalifikaci nezvýšili a měli na to deset let nebo snad víc? Ke stabilitě školství určitě nepřispěje fluktuace na ministerstvu školství, ministři si zde podávají dveře, aniž by se ve svém křesle ohřáli, a než se nadějí, jsou pryč. Co pak od toho může česká veřejnost očekávat?.Jestliže máme ze svých dětí vychovat zodpovědné, motivované a cílevědomé jedince, pak by měli začít u sebe nejprve na samotném ministerstvu školství...