Jsem jak moje máma

Když je člověk mladý, říká si, že se nebude chovat jako jeho rodiče, že bude jiný. Ale uplynou roky a vy zjišťujete, že se chováte obdobně jako vaše máma

Motto "Nepřipravuj chlapce o trest! Nezemře, když mu nabiješ holí." (Přísloví Šalamounova, Slova moudrých, Přijímej otcovská ponaučení, 13)

Vzpomínám si, že když mi bylo něco přes třicet, procházel můj byt velkou rekonstrukcí. Nové topení, nová koupelna a WC, nová kuchyň. Zdálo se mi to nekonečné. Žít v provizoriu, mít všechny věci naházené na jedné velké hromadě, stále se probírat nekončícím nepořádkem. Tenkrát mě přišla navštívit moje maminka. Když tu spoušť viděla, řekla mi, jak v tom mohu žít. A dala se do organizování práce. A pěkně to létalo. Udávala rozkazy a já se měla co činit. Samozřejmě mi pomáhala dávat věci na své místo. Když odcházela, byt vypadal podstatně jinak. Velmi jsem ji v tom okamžiku obdivovala. Že si s tím vším tak lehce poradila, aniž by se unavila. Bylo jí tehdy něco přes padesát, ale energie měla jako mladá žena. Nikdy bych nepředpokládala, že budu schopna něco takového zvládnout sama.

Ale stačí, když máte syna, který odjíždí do zahraničí a musí předat byt majiteli. V takové chvíli se ukáže, zda se vaše zkušenosti zúročily. Opět mě jímala závrať, když jsem spatřila místo, v němž můj syn přebýval. Zprvu mě zaplavil pocit naprosté zoufalosti, protože jsem nevěděla, od čeho mám začít. V každé místnosti nepořádek, naházené věci, nic nemělo žádný systém. 

Moje maminka vždycky říká, že se má začít kuchyní. Přesněji řečeno nádobím. A syn ho tam měl požehnaně. Myčka plná, v ní se mísilo nádobí umyté spolu se špinavým. Myslela jsem, že vyletím z kůže a měla jsem ohromný vztek. Syn mi řekl, ať raději odjedu, že si se vším poradí sám, že mě o nic nežádal. Ale nedokázala jsem jej opustit v takovém svinčíku. Jak je možné, že moje jediné dítě žije v nepořádku, když jsme doma měli vždy uklizeno. Spoléhala jsem při výchově na to, že se některé dovednosti ode mne naučí přirozenou cestou. Jako já od své maminky. Nic mě neučila, stačilo se jen na ni dívat a jednoho dne začít dělat věci jako ona. Bohužel můj syn je v tomto směru nepopsaná tabule. Alespoň zatím ne.

Možná si moje maminka tenkrát také říkala, jak je možné, že žiji v takovém nepořádku, když se rekonstruoval můj byt. Přišla, pomohla, odešla s dobrým pocitem. Zachovala jsem se podobně jako kdysi ona. Přišla jsem, pomohla a odešla s pocitem, že jsem byla snad trochu užitečná. Budu věřit, že můj syn toto pochopil a jednou to předá i svým potomkům. Že se ocitne v situaci, kdy si bude říkat, jestli je vůbec možné, že je jeho dítě opravdu jeho. Jako jsem si to říkala já, když jsem pomáhala s vyklízením synova příbytku.