Jó třešně zrály

Motto "Srdce člověka bývá před pádem zpupné, kdežto slávu předchází pokora." (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 18.12)

Waldemar Matuška prohlásil na jednom ze svých koncertů v 90. letech, že už písničku Jó třešně zrály zpívat nebude. Že by mohl leda tak zazpívat Jó švestky zrály, třešně dostaly u nás jinou příchuť, jež nejen jemu přestala chutnat. Dvě soudružky v přední řadě se nato zvedly a odešly. Pro komunisty typická reakce. Jejich ideologie byla odjakživa podezíravá, vztahovačná a mstivá. Proto nechali naši zemi obehnat ostnatými dráty, proto cenzurovali veškeré dění v zemi, proto se tolik mstili těm, kteří s nimi nesouzněli.

Máme tu léto. Cena třešní v obchodech dosahuje nemalé částky, ale kdo by je kupoval. Komu by za to stály. Máme tu léto. Okurkovou sezónu. Jeden by řekl, že se v okurkové sezóně nic neděje. Krom okurkových salátů. Jenže dnes tomu tak není. Náš prezident s námi komunikuje jen prostřednictvím svých fotografií, žádné tiskové konference se nekonají, nanejvýš tak tweet jeho mluvčího Jiřího Ovčáčka. Toť vše. Miloš Zeman se snaží prosadit prezidentský systém, o tomto jeho úmyslu mnoho lidí nepochybuje, byl to jeden z jeho předvolebních slibů. Ty on někdy plnit umí, zvlášť když jde o to, že si může s lidskou důvěřivostí zahrávat, když se může mstít a vysmívat se svým oponentům. Zatímco by se naše vláda měla spíš zaobírat výběrem komisařů do EK, v podstatě nic takového ani neřeší, protože se tu od května omílá trapná fraška. A tou je výměna ministra kultury. Miloš Zeman si dělá, co se mu zamane, premiér Babiš selhává čím dál víc, sociální demokracie se ocitla mezi dvěma kameny. Lidé jsou otrávení a o to asi Miloši Zemanovi jde. Otrávit lidi, protože on se jeví tak, že je plný jedu. A kdo má v sobě jed, nemůže být nikdy zdráv, jeho duše je nemocná, tím onemocní celé tělo. A když k tomu přidáme chorobnou mstivost, vznikne nám přímo vražedná kombinace, která tělo i duši postupně zabije. Z člověka zbyde jen ubohý obal, který má své dny sečteny.

Písničku Jó třešně zrály dnes již Waldemar Matuška nezazpívá naživo, už odešel do svého muzikantského nebe, odkud na nás všechny hledí. Bezesporu s povděkem kvituje, že jsou u nás stále lidé, pro něž jsou ideály demokracie k životu potřebné jako voda. Těmto lidem jde o to, abychom nově nabitou demokracii nikdy nenechali prostoupit a ubít prokremelským myšlením. Proto všichni demokraticky smýšlející lidi přijímají fakt, že senátoři přicházejí s ústavní žalobou na prezidenta. Senát schválil, Poslanecká sněmovna zřejmě neschválí, protože jsme se až dodnes nezbavili lidí s normalizačním myšlením. Ale všeho do času, naděje umírá poslední...