Jedno páteční dopoledne v Čechách

Motto "Slunce vyhází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde." (Kazatel 1, Věčný koloběh, 1.5)

Cítíte-li se pod psa, slovy Angličana under the weather, a chcete-li se cítit ještě hůř, pak mohu doporučit jediné. Projet se pátečním dopolednem veřejnou městskou dopravou, či se projít ulicemi.

Zatím se mohu považovat za šťastlivce, když nemusím cestovat MHD. Nicméně pravidelně přichází den, kdy musím své auto svěřit do servisu a pak vidím českou realitu z jiného úhlu pohledu než tu, na niž jsem zvyklá.

Jedno páteční dopoledne v Čechách. Počasí nic moc, šedivá obloha neslibuje nic příjemného. K tomu vítr. Kombinace nepříliš optimistická. Stojím na zastávce a čekám na tzv. mastnou tyč. Pozoruji kolemjdoucí, kteří nepracují. Dvě těhotné matky, tlačící před sebou kočárek, každá v ruce cigaretu. Na takovou lidskou bezohlednost se těžko hledají slova. Co mohou takové matky svým dětem poskytnout? Ubohý obraz života, v němž neplatí žádné limity. Plodit děti bez jakékoli zodpovědnosti. Děti se pro některé ženy staly bezpracným příjmem obživy, kdy se musí činit stát spolu s biologickými otci. Kdo se u nás stará o to, v jakých podmínkách mnohé děti vyrůstají? Většině populace je to zřejmě jedno. Z bezcílných rodičů se rodí bezcílné děti.

Nastoupím do mastné tyče. Tam je naštěstí kouření zakázáno. Většinu cestujících tvoří senioři. Pohled na ně vyvolává tristní pocity. Sešlí lidé. Námětem jejich hovorů se stávají choroby, léky, bolesti, kterými trpí. V nákupních taškách si vezou vesměs to, co bylo v akci. Hlavně v Kauflandu, ráji to českého důchodce. Při pohledu na naše seniory postrádám jediné. A tím je lidský úsměv. V podstatě se dá říci, že většina populace už ani neví, jak takový úsměv vypadá. Místo něj tu vládne nevraživost, arogance, agresivita, což není nic jiného než nahromaděné napětí. 

Jedno české páteční dopoledne ve mně nezanechalo příjemné pocity. Šeď a beztvarost. Místo toho, abychom se více usmívali, mnoho z nás jen trpně přijímá fakt, že žije. Někdo si přeje žít hodně dlouho, ale já si kladu otázku, proč lidé, kteří v sobě nechali umřít smích a úsměv, chtějí žít déle? Když nevědí, co si se svým životem počít, když jim ještě nehrozí ta s kosou? 

Hmotně nestrádáme. Nikdy jsme se po materiální neměli tak dobře, jak se máme nyní. Přesto v životech mnohých z nás zavládla nechuť, prázdné nálady, znuděnost, vyhaslost, lidské obličeje sevřené do jakéhosi šklebu. To vše okořeněné o aroganci a vzájemnou nesnášenlivost. Pocity, jichž jsem byla plná, když jsem se jednoho pátečního dopoledne projela MHD...