Je až obdivuhodné

Ne každý máme to štěstí narodit se do rodiny, v níž vás všichni milují a respektují, zároveň vás motivují, jak správně vkročit do života

Motto "Nechystej nic zlého na svého bližního, který s tebou důvěřivě bydlí." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Rady a napomenutí, 3.28)

Tolik lidí žije na naší planetě, každý je originál a každý má svůj životní příběh. Je mezi námi spousta těch, k nimž se osud nezachoval příliš přívětivě. Bůh vám do cesty nestrojí překážky, ponechává na vaší svobodné vůli, jakou cestou se dáte. Jestliže se někdo rozhodne pro cestu trnitou, je to jeho volba.

Není každému dopřáno, aby se narodil rodičům, kteří jej budou milovat. Mnoho lidí si pořizuje dítě jen z toho důvodu, že to tak má být, nebo je k tomu vedou finanční důvody. Jsou mezi námi tací, kteří zneužívají sociální systém země ve svůj prospěch. Plodí děti, ale nestarají se o ně, nedopřejí jim lásky ani pochopení.

Vezměme si takového Petra. Už mu je přes čtyřicet let a stále hledá sám sebe, dětství mu přineslo nejotřesnější zážitky, jaké může člověk vůbec mít. Rodiče i škola se dokonale podepsaly na jeho duši, která poznala až v dospělosti, že také existuje Bůh či láska, že na světě není jen ponižování a fyzické útoky. Než Petr dosáhl plnoletosti, měl denně na talíři jen teror, ústrky, bití a šikanu. Od učitelů a spolužáků ve škole, doma jej čekalo něco podobného.

Petr se narodil do rodiny alkoholika, surovce a rváče. Jeho matka snášela veškeré ponižování i bití a brala toto jako samozřejmost i pro své děti. Nezůstalo jen u Petra, narodilo se několik dětí, pro všechny platilo jediné. Nebyly milované, jejich rodiče je odmítli už od narození, snad si je pořídili z důvodu, že matka nepoužívala žádnou antikoncepci a na interrupci nebyly peníze. Petr je jediný ze všech sourozenců, který mohl chodit do běžné školy, ostatní se narodili mentálně retardované, museli se proto vzdělávat ve speciální škole.

Petr se od svých spolužáků lišil. Snad svou emocionalitou, citlivostí a oni si toho velmi rychle všimli. Stal se brzy jejich cílem, stejně tak i učitelům. Sice se u nás hovoří a píše o tom, jak se šikana na školách potírá, ale Petr je zářný příklad o tom, že je to jen teorie. Ve skutečnosti ve školách hrají prim bezcitní spolužáci, k nimž mají blízko i někteří učitelé. Učitel matematiky Petra nenáviděl, aniž by k tomu měl jakýkoli důvod, pravidelně mu mlátil hlavou o lavici, čemuž s radostí přihlíželi i spolužáci. Učitel jim poskytoval mnoho důvodů, proč se chovat k Petrovi nadřazeně. A on to ve škole schytal od učitelů, po vyučování si na něj počkali ti největší lotři, aby jej třeba zavřeli do popelnice a kutáleli s ním. Zatímco on zažíval okamžiky hrůzy, spolužáci i někteří učitelé se bavili na jeho účet. A když přišel domů, jen si přál, aby otec nepřišel z práce opilý, ale většinou se tak stalo. Doma jej čekalo další týrání a jeho opilecký otec tak činil velmi rád. Matka jen tiše přihlížela, protože ji potkávalo něco podobného také víc než často.

Je až obdivuhodné, že se Petrovi podařilo vymanit z vlivu své rodiny. Po základní škole se vyučil, v době učení se začal přátelit se studenty z gymnázia, kteří jej přijali mezi sebe a měli na něj vesměs pozitivní vliv. S nimi se poprvé v životě začal cítit jako rovnocenný. Nikdy předtím neměl tušení, že existuje Bůh, to vše mu zprostředkovali jeho noví přátelé. A on se vydal na samostatnou cestu, která jej měla dostat ze spárů rodiny, v níž nezažil žádnou lásku. Hodně začal číst, hodně poslouchal hudbu, potkal svou první dívku. Do té doby neměl ani tušení, že by se k sobě mohli lidé chovat hezky. Vždyť nic takového od svých vychovatelů ani spolužáků nezažil.

I když Petr již urazil notný kus cesty hledání sebe sama a dobra na tomto světě, přesto není ještě z nejhoršího venku. Stále v jeho duši zůstává černé místo, které z něj nikdy nevymizí. Ví jen, že se musí naučit s něčím takovým žit, největší boj, který zatím musel svést, byl vlastní boj se sebou samým. Kdo si něčím podobným neprošel, těžko pochopí duši a citlivost takového člověka. Petr se pro svou rodinu stal černou ovcí, rodina jej de facto exkomunikovala, ale on se tím netrápí. Zatímco jeho sourozenci sklouzli k podobnému životnímu stylu jako jejich rodiče, Petr kráčí svou vlastní cestou. Nedostatek lásky, pochopení a přijetí ostatními kompenzuje duchovními hodnotami, čímž se liší od běžné populace, jež na něj rovněž nahlíží jako na černou ovci. On je s takovým pocitem smířený, ví, že je tu pár lidí, s nimiž se cítí dobře. Pomáhá mu víra v Boha, knihy a hudba. 

Je až neuvěřitelné, že pod slupkou tohoto charismatického a atraktivního muže sídlí duše, jež prožila mnoho útrap. Na první pohled to není ani zbla patrné, protože kamkoli Petr vejde, vstoupí s ním prozářená aura, spousta pozitivní energie a nehasnoucí smích. Petr patří mezi šest procent populace, která se ve svém dětství a dospívání setkala s šikanou a týráním a dostala se z toho. Zbytek postižených se z této kletby nikdy nevymaní a často končí na drogách a jiných závislostech, které ničí osobnost člověka, kvalitu jeho života, schopnost začlenit se do společnosti.

Domácí násilí, šikana ve škole. Jsou tu stále a jen tak z našich životů nevymizí. Sice se proti ní něco podniká, ale to se odehrává zpravidla jen papírově, realita stále zůstává krutá a neutěšená...