James

Povídání o lektoru angličtiny, rodilém mluvčím, který k nám přijel, aby zde učil, aniž by měl jakoukoli kvalifikaci. Jeho pracovní morálka není excelentní, stojí za zvážení, zda takové lidi (není jich málo) u nás potřebujeme.

Motto"Jako střelec, který chce všechno zasáhnout, je ten, kdo najímá hlupáka a kdejaké tuláky" (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka)

V Čechách jsem už šestým rokem a musím říct, že to byla zatím nejlepší volba v mém životě. Dá se tu dost dobře žít, nepředřu se a cizinec je v této zemi chápán jako něco víc a lidé se podle toho k němu chovají. V Anglii obyčejný kuchař, v Čechách skoro jako král. Přijel jsem sem poprvé před šesti lety, tenkrát mě pozval Ben, ten už v té době bydlel v Praze deset let, za tu dobu se stačil oženit a udělat ve svém životě spoustu nových kroků. Prahu jsem si zamiloval od prvního okamžiku, nadchly mě její památky, pak byla samozřejmě zajímavá i cenově, levnější než Londýn i Brighton, odkud pocházím. Pak české holky. Velmi pěkné, mnohem atraktivnější než chladné Angličanky. České pivo. Nikdy jsem nevypil tolik piva jako právě tady. Chutné a opět levné. Mám-li to shrnout, od první chvíle jsem byl touto zemí nadšený. "Když se ti tady tak líbí, tak sem přijeď, práci jako lektor angličtiny tu seženeš," navrhl mi Ben v jednom z nesčetných hovorů, které jsme spolu vedli. "Já a učit angličtinu? Vždyť nemám univerzitní vzdělání, nikdy jsem ji nestudoval, sám mám problémy s gramatikou a pravopis mi nikdy nešel," bránil jsem se Benovu návrhu. "Jestli se ti tady tak líbí, pak si myslím, že tvá naděje stát se lektorem angličtiny je reálná, ale musel bys učit někde jinde než v Praze. Tady si agentury vybírají, a když nemáš ani TEFL, pak by to mohl být problém. Ale podívej se na Harryho, v Anglii vystřídal spoustu zaměstnání, od listonoše po řidiče dodávky konče, a práci tu sehnal. Je někde na severu, dostal se do jedné jazykovky a nemůže si stěžovat, dokonce je zaplacený lépe než český lektor," říká mi Ben. "Jako nápad to není špatný. A co ten TEFL? Je to hodně drahé?" ptám se. "Pokud vím, tady v Praze to stojí přes tisíc euro, plus musíš počítat s ubytováním a jídlem, není to až tak levné," vysvětluje mi Ben. "Na to ani nemám, tvůj nápad zní dobře, popřemýšlím o tom. A co tvé manželství s Češkou? Jsi spokojený?" vyzvídám. "Potkal jsem ji v jednom ze svých kurzů, mluvila dobrou angličtinou a jevila se jako velmi vstřícná a milá, což jsou vlastnosti, které u Angličanek nenajdeš, nějak jsme se do sebe zakoukali, vzali jsme se, narodil se nám Paul, Lenny je bezvadná manželka a máma, žádná emancipovaná ženská, kterých je Anglie plná. Rozhodně bych Češky doporučil. A my Angličané jsme pro ně stále v kurzu. Kdybych ti měl radit, pak sem přijeď a sám uvidíš, že je tu dobře."

A tak jsem do toho šel. Měl jsem Anglie plné zuby, jedno zpackané manželství, samé problémy. S bývalou ženou, pak problémy s prací, jež se mi těžko sháněla, už jsem nechtěl pracovat jako kuchař. Moc jsem si nevydělal, celý den na nohou, práce v noci, strašný rámus, horko a obrovská únava. Táhlo mi na čtyřicet a já měl pocit, že jsem pořád neukotvený a že je na čase, abych do svého života vnesl řád. Jestli to budou Čechy, kdo ví, ale viděl jsem to jako velkou výzvu a říkal jsem si, proč do ní nejít. Do té doby jsem vystřídal spoustu zaměstnání, začínal jsem jako liftboy v jednom hotelu, pak jsem pracoval v čistírně, pak jsem rozvážel pizzu, nakonec jsem zkysnul v baru, kde ze mě dřou kůži. Už fakt nemůžu, navíc mi chybí ženská, potřebuji pravidelný sex, který nemám, a prý jsou Češky v této oblasti kreativní. 

Řekl jsem si, že si nejdřív zmapuji situaci s rodilými mluvčími, které agentury je hledají, co se od nich požaduje, jaké jsou sazby za hodinu, za kolik se dá v Čechách žít, kolik tam v průměru stojí pronájem bytu, kolik dám za telefon, internet, jak je to tam se zdravotním pojištěním. Ben měl pravdu v tom, že jsem musel Prahu vyloučit, tam jsou požadavky na lektora vyšší a já nemám žádnou kvalifikaci. Navíc je tam ukrutně drahé bydlení a se zaplacením kauce bych se tam těžko čapal. Sice nějaký peníz do Čech přivezu, ale je to tak na přežití prvního měsíce. Nakonec se na mě usměje štěstí. Podaří se mi kontaktovat jednu agenturu, která urgentně potřebuje rodilé mluvčí a slibuje jim vyškolení nezbytného pedagogického minima v rozsahu dvou dní. Vše na náklady agentury, dokonce pro začátek nabízejí levné ubytování a jsou ochotni zaplatit první měsíc. Zřejmě se bude jednat o nějaký hostel, ale i tak bych to bral. Hlavně že nechtějí žádnou praxi ani vysokoškolský diplom. Narodit se do anglicky-mluvící země člověku nese jednu velkou výhodu, tou je jazyk. Anglicky se domluvíte téměř všude a navíc se můžete angličtinou živit a přitom být bez kvalifikace. Pro mě velké plus.

Když jsem přiletěl do Čech, byl jsem překvapený tím, jak hladce se věci vyvíjely v můj prospěch. Na letišti na mě čekal Ben a odvezl mě do místa mého nového působení. Lokalita od Prahy vzdálená cca 25 kilometrů s velmi dobrou dopravní dostupností do hlavního města. Mě tam čekal můj první pracovní pohovor s jednatelem jedné jazykové agentury. "Můžete mi říct něco o sobě? Co vás motivuje u nás pracovat?" zeptal se Marek, jednatel agentury. "Pocházím z Brightonu, vystřídal jsem dost zaměstnání, jsem dobrý v komunikaci s lidmi a přijel jsem se, protože jsem zjistil, že je tu velká poptávka po rodilých mluvčích, rád bych pomohl." "A máte nějakou zkušenost s výukou?" "Zatím žádnou, ale vaše agentura nabízí proškolení pedagogického minima, což velmi rád uvítám." "Mohl bych ještě naťuknout vaše znalosti gramatiky, stylistiky a pravopisu?" Při těch slovech mi dává test, který zabírá více než hodinu. Musím říct, že jsem se pořádně zapotil, protože jsem si byl vědom toho, že některé věci z gramatiky moc neznám, vždy jsem byl lepší v matematice, angličtina nikdy nebyla mou silnou stránkou. Po testu se mi věnuje asistentka agentury a jde mě ubytovat. Můj rodný Brighton, letovisko nejen pro Angličany, se svou pestrostí od tohoto českého městečka v mnohém liší. Tady vnímám hodně šedi, divné paneláky ve špatném stavu, málo zeleně, můj dojem není nejpříznivější. Ale jednou jsem sem přijel a hodlám tu setrvat, když budu mít práci, jež mě uživí. Přicházíme k budově, která se má stát mým novým domovem. Stojí poblíž frekventované komunikace, hodně hluku, hodně prachu, ale pro začátek dobré, jestliže mě vezmou, budou mi platit první měsíc pobytu a já pak uvidím, jestli tu budu chtít i nadále bydlet.

"Jamesi, musím vám sdělit, že vaše znalosti gramatiky mají jisté rezervy, také jste udělal pravopisné chyby, nicméně vám práci samozřejmě nabídnu, ale doporučuji, abyste si prostudoval tuto učebnici mluvnice." Při těch slovech mi podává Murphyho Grammar in Use. "Budete mít méně pokročilé studenty, u nich není gramatika náročná. Pak mám pro vás další příznivou zprávu. Znám se s ředitelem jedné zdejší střední školy, tam o vás také projevili zájem. Myslíte, že byste u nich zvládl plný úvazek?" "A kolik je to hodin?" "Nemělo by to být víc než dvacet tři hodin týdně, plus některé odpolední a večerní kurzy u nás, ale bude to pro vás velmi finančně zajímavé." "Když už jsem přijel, abych tu učil, proč bych to neměl vzít." Dojednáno. Podepíšu nejprve smlouvu s agenturou, pak mě Marek vede k řediteli střední školy, ten pro změnu anglicky nemluví, pro mě dobře. I tady podepíšu pracovní smlouvu a musím konstatovat, že mi obě smlouvy zajišťují velmi slušný příjem, zajímavé, že zahraniční lektoři jsou zde lépe placeni než místní učitelé s plným vysokoškolským vzděláním a kvalifikací. 

Od chvíle, kdy jsem stanul na půdě České republiky, uplynulo šest let. Za těch šest let jsem zjistil, že se pro rodilého mluvčího zde vydělávají peníze mnohem snadněji ve srovnání s kvalifikovanými českými učiteli. Ale to moje starost není. Tak to tu funguje. Navíc se tady nikdo nepozastavuje nad pracovní morálkou, nikdo mě nekontroluje, mám hlavně na mysli státní školu. Víc se mi zamlouvá učit na státní škole, tady na vás nikdo nepíše feedback, ředitel se o mě moc nestará a já vidím, že si mohu dost často dělat, co chci. Nejvíc mě baví chodit do hospod, v nichž trávím většinu času. Mám se studenty domluvu, že budeme mít hodiny právě tam, oni jednoduše ze školy zmizí, my se setkáme někde v baru a můžeme konverzovat právě u skleničky dobrého šnapsu či oroseného piva. České pivo mi chutná a chutná i většině mých krajanů. Seznámil jsem se tady se Zuzanou, jež pracuje jako barmanka, často ji v práci navštěvuji a setrvávám s ní až do zavírací doby. Už se mi stalo, že jsem zaspal a na hodinu nepřišel. Naštěstí se to nikdy neprosáklo, mám se studenty domluvu, že jim dám vědět, zda dorazím či ne. Oni jsou rádi, že se nemusí učit, a mají-li možnost se někam na hodinu vypařit, rádi to udělají. Škola, kde učím, mi toto vše umožňuje, upřímně řečeno, nikdy jsem se tak neflákal za tak dobré prachy jako na této škole. A když se mi stane, že nemůžu vyjít s penězi, pak mi půjčují kolegové ve škole. Nikdy si nepůjčím moc, v průměru dvě stovky, ale od víc lidí. Pak jako dělám, že jsem to zapomněl vrátit, při tak malých částkách to tady nikdo neřeší.

A české ženy. Zuzana se mi líbí, opravdu moc, ale zjišťuji, že i když nejsem žádný krasavec, výška horko těžko 170 cm, nadváha, vlasy už skoro vymizely, pak pro Češky atraktivní jsem. A jsou ochotné se o mě postarat, což je něco, co jsem v Anglii nikdy nepoznal. Když už mi dojdou peníze a nechce se mi půjčovat, může to být Zuzana nebo některá jiná a já vím, že mi v žaludku hlady kručet nebude. Do Anglie se vrátit nechci, není tam takový ráj jako tady ...