Jak se cestuje v době covidové

Motto "Hle, co jsem shledal: Je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho podíl." (Kazatel 5 - 6, Radost z darů, 5.17)

Minulý rok se nedalo nikam cestovat. Za vším se skrýval covid. Letos je situace o poznání lepší, i když to stále není takové, jaké to bývalo dřív.

K poznávání světa mě vedli mí rodiče. Cestovali s námi, jak to dovoloval komunistický systém. Jen jednou nám soudruzi dovolili odcestovat do Jugoslávie, pak už nic. A protože nás okouzlilo teplé moře, jediná možnost tenkrát byla Bulharsko. A my si tuto zemi oblíbili. Její moře, její specifickou vůni i krajinu. Jezdili jsme autem, cesta trvala tři dny, spali jsme pod stanem. Možná v porovnání s dnešní dobou žádný komfort, ale my jsme byli spokojeni, ba přímo šťastni. Chci ještě podotknout, že můj tatínek nikdy nevyužíval žádné odborové rekreace, protože jeho životní filozofií vždy bylo cestovat za své. A toto předal mně i mému bratrovi.

Letos jsem se rozhodla navštívit Bulharsko hlavně kvůli svým stařičkým rodičům. Abych jim mohla ukázat, jak vypadá jejich oblíbená destinace v době, kdy jsme se zbavili rudé nadvlády. Země se samozřejmě změnila, a to k lepšímu. Letěli jsme na Slunečné pobřeží, protože tam jsme s rodiči jezdívali. Nečekalo nás žádné spaní pod stanem, ale pěkný hotel. Nebyl daleko od pláže, cesta k moři po dunách cca 400 metrů, navíc v ceně byla i lehátka, ale jejich počet byl limitovaný. Proto ráno platilo pravidlo, kdo přijde první, lehátko získá. Kolem poledne se pláž vyprázdnila a lehátek bylo do konce dne dostatek. Pokud jde o jídlo, nemám žádné výhrady. Dalo se vybírat z čerstvé zeleniny, ovoce, oliv, masožravci si nemohli stěžovat, ani ti, kteří milují moučníky či zmrzlinu. A k tomu výběr alkoholických i nealkoholických nápojů. Hotel byl srovnatelný s úrovní hotelů, které jsme navštívili i v exotických zemích.

Pravdou však je, že večer, když jsme přijeli, bylo to po 23. hodině, se ukázal jaksi problematickým. Dostali jsme večeři v podobě balíčku. Nějaké ovoce, obložený chléb, který nebyl hygienicky zabalený, a žádná voda k pití. Měli jsme velkou žízeň, proto jsme doufali, že voda bude v lednici na pokoji. Jenže tam žádná nebyla. Jediné, co nám zbývalo, byl malý supermarket naproti hotelu. Tam jsme si pití koupili. Proto druhý den ráno vedla má první cesta k manažerovi hotelu. Nehygienicky zabalenou večeři jsem mu vrátila, zároveň zdůraznila, že máme v ceně all inclusive ultra, cena dovolené rozhodně nebyla za hubičku, proto požaduji mít vodu na pokoji každý den. Velmi se mi omlouval a vše zařídil. Vodu jsme už nemuseli řešit, ani nic jiného.

Hlavní klientelu hotelu tvořili turisté z východních postkomunistických zemí a bylo to znát. Nepříjemní, neomalení, nezdravili, neznali slůvko děkuji či prosím. To mi potvrdil i personál hotelu, který je v oblibě rozhodně nemá. Tito turisté povětšinou vůbec nemluví žádným světovým jazykem a je s nimi obtížná komunikace. A zase jsme u toho. S komunistickými manýry, kterých se někteří lidé dosud nezbavili. Jsou jimi nedostatek ohleduplnosti, nedostatek taktu, umět pozdravit a chovat se k lidem přátelsky. Komunistické křupanství a sprostota se bohužel u některých lidí projevují až dosud. 

Mám-li dovolenou v Bulharsku zhodnotit, myslím si, že si Bulhaři zaslouží ocenění, kam se po pádu bolševiků dostali. Že poskytují dobré služby srovnatelné s jinými přímořskými destinacemi. Rozhodně doporučuji. Navíc ti, kteří jsou očkovaní proti covidu, cestují bez problémů. Jistí je očkovací certifikát. Tak co doma, když je v cizině také dobře...