Jablečný mošt pana Hanče

Vzpomínka zimní, vyprávějící o týdnu na horách, na chalupě pana Hanče, kde návštěvníci okusí jeho výborný mošt

Motto "Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky." (Přísloví Šalamounova, První sbírka)

Venku panuje zima, stále bílo, což jsou bezvadné podmínky pro lyžování. A mně se vybavuje příběh, jenž jsem kdysi zažila spolu se svým přítelem na horách na chalupě pana Hanče.

Snad každý zná osud Bohumila Hanče a Václava Vrbaty, kteří se v březnu 1913 zúčastnili 8. ročníku mezinárodní soutěže v lyžování. Tenkrát počasí způsobilo, že tito dva muži zemřeli, přesněji řečeno umrzli. Víme, jak je počasí na horách vrtkavé, a i když den začíná ve slunci, neznamená to, že i tak skončí. Onoho roku se déšť změnil ve vánici, v níž nemínil závod vzdát Bohumil Hanč, jemuž část svého oblečení půjčil Václav Vrbata. I když se snažili zvládnout nepřízeň počasí, nakonec oba umrzli. A na jejich památku můžeme v Krkonoších mezi Harrachovými kameny a Vrbatovou boudou najít mohylu, jež nám jejich oběť připomíná. A 24. březen, kdy zahynuli, se stal Dnem horské služby.

Když jsme s přítelem přijeli do Rokytnice, předesílám, že to bylo v době, kdy jsme ještě studovali, ubytovali jsme se u Hančových. Ani si nepamatuji, jak se nám tenkrát podařilo ubytování sehnat, ale jedné soboty jsme se ocitli v horské dřevěnici, která v sobě nesla svou historii. Bydleli v ní manželé Hančovi, oba už měli svůj věk, ale přesto byli aktivní. Pan Hanč byl synovcem zemřelého Bohumila Hanče. Když je člověk mladý, moc toho k životu nepotřebuje, a my jsme vzali za vděk velmi skromný pokojík na horách. Prostý, čisťounký pokojík se dvěma oddělenými postelemi a kamny na uhlí. Chtěli-li jste mít teplo, bylo to na vás. Ale nám to nevadilo. Ani nám nevadilo vylézt ráno z vyhřáté postele do prochladlého pokoje.

Kuchyně sloužila jako místo, kde jsme si mohli nejen něco uvařit na starých kachlových kamnech, ale také jsme mohli posedět s domácími a ještě jednou rodinou z Prahy. Pan Hanč nám vyprávěl historky z mládí a také vysvětloval, jak udržuje chalupu v pořádku. Obdivovali jsme trámy, které natíral volskou krví. Vše bylo letité, jako bychom se zastavili v čase a bylo nám to příjemné. Topilo se v kamnech a takové teplo je člověku nejbližší, prostoupí vaším tělem a vy rychle zapomenete na mráz venku. Teplo dřevem provoněné.

První večer jsme seděli s Hančovými a Pražáky v kuchyni a pan Hanč vyprávěl o horách. A nabídl nám jablečný mošt domácí výroby. Přítel dal přednost alkoholu, ale já jsem upřednostnila mošt, jehož chuť byla nesrovnatelná s tím, co nabízely obchody. Seděli jsme, popíjeli, nechávali do sebe prostupovat teplo kachlových kamen a bylo nám hebce.

Nevím, v kolik jsme šli spát, ale usnuli jsme hodně rychle, utahaní z lyžování, přispěl k tomu i čistý vzduch. Inu, byli jsme na horách a bylo to znát. Bohužel jsem nespala dlouho. V noci mě probudily křeče v břiše. Chvíli jsem skučela bolestí, ke křečím se přidalo škručení v břiše a mně bylo nad míru jasné, že skončím na záchodě. Nezvracela jsem, ale stihl mě silný průjem. Jen jsem ulehla, slyšela jsem, že z pokoje od Pražáků také někdo letí na toaletu. Jen dotyčná osoba záchod opustila, cítila jsem, že poletím pro změnu já. Nevím, s kým z pražské dvojice manželů jsem se střídala, ale naše běhání se odvíjelo v pravidelných intencích. K ránu jsem ležela v posteli zesláblá, břicho se utišilo, vyhřátý pokojík vychladl a já si říkala, jak zvládnu lyžovačku. A měla jsem ukrutný hlad. Je zajímavé, že jsem za celou noc neprobudila svého přítele, který na tom byl dobře. Žádný domácí mošt nepil, ale zachutnala mu slivovička, po níž spal jako zabitý.

Přítel vstal, zatopil a já jsem se vysoukala z postele. V kuchyni jsme se setkali s Pražáky, muž měl v obličeji zdravou barvu, zato jeho choť byla stejně nazelenalá jako já. Shodly jsme se na tom, že mošt pana Hanče byl výborný, ale ne pro naše městská střeva, navyklá na sortiment, který se běžně prodával. Od onoho večera jsme si už pro jistotu žádný mošt nedaly, pily jsme slivovičku jako naše drahé polovičky a spaly jsme jako zabité. Ale i po letech musím přiznat, že nad silný domácí mošt pana Hanče nikdo nemá, pročistil tak vaše útroby, že jste byli o něco lehčí. A to ženy milují. Být o něco lehčí...