Idiotka v podzemních garážích

I když jsem se zařekla, že do podzemních garáží už nebudu jezdit parkovat, protože mě vypekly už dvakrát, stejně jsem tam zajela

Motto "Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 19.21)

Čtvrtek podvečer. Mám za sebou denní blázinec, jdu si vyzvednout auto z podzemních garáží. Tři hodiny zdarma, parkovala jsem tam dvě hodiny, mělo by to vše klapnout. Jenže posledně jsem se v garážích zasekla, protože jsem tam vjížděla a závora byla nahoře. Když jsem si chtěla vytisknout lístek, nic nefungovalo. A mně nezbývalo nic jiného než tam zajet. Ale volala jsem do firmy, která má parkování na starosti, a muž na telefonu mi slíbil, že mě zvedne závoru, až budu odjíždět. A když jsem odjížděla, muž nebyl na telefonu a já tam stála jak blbka. Za mnou auta, já zpocená, nakonec muž telefon vzal a já mohla jet. A řekla jsem si, že tam jezdit už nebudu.

Jenže jsem své předsevzetí nedodržela a mně se to nevyplatilo. Opět jsem zaparkovala v garážích, první tři hodiny jsou zdarma. Přijela jsem tam v 16.30 a odjížděla jsem v 18.20. Přijedu k závoře a ono nic. Nezvedá se. A to už cítím, že se opět zapotím. Volám tedy do firmy a ptám se, proč mě závora nepouští. Muž to jde zkontrolovat, po chvíli se ozve a říká, že jsem tam parkovala ráno. A prý se to sčítá. Takže musím zaplatit. To jsem bohužel nevěděla, jenže neznalost neomlouvá. Za mnou řada aut a já musím couvat. A jak jsem celá zpitomělá, vyhodím parkovací lístek do koše. Až pozdě si to uvědomím. V peněžence pár drobných, kartou se nedá platit, musím letět do bankomatu. Vyberu si peníze a skoro je tam zapomenu. Protože jsem v duchu u svého zahozeného lístku v koši. Jestli jej najdu. A v duchu se z toho hroutím. Ale vše musí mít určitou posloupnost. Nejprve bankomat, pak odpadkový koš, kde je můj parkovací lístek. Je mi naprosto ukradené, co si o mně lidé kolem říkají, můj cíl je jasný. Najít zahozený lístek. A že jich tam bylo hafo. Hrabu se v koši, na rozdíl od houmlesáků nemám žádnou tyčku, posloužit mi musí mé ruce. V porovnání s bezdomovci jsem lépe oblečená, o to víc mé hrabání v koši může vyvolat údiv. Ale nesmím se tím znepokojovat. Čím dříve lístek najdu, tím dříve budu moci zaplatit a vypadnout z těch zpropadených garáží.

Kdo hledá, najde. V koši jsem našla svůj lístek. Běžím rychle zaplatit a mohu jít k autu. Jenže nemohu najít klíče od auta. Jsem tak zpitomělá, že si říkám, zda jsem je také někam v rozčilení nevyhodila. Hrabu se v kabelce, nadávám, nikdo kolem mě není. Nakonec ty zpropadené klíče najdu. A rychle pryč. Čert mi byl tyto garáže dlužen. Už nikdy víc. 

Jsem hodně svobodomyslný člověk. Závora pro mě představuje nebezpečí, může mě omezit v mém konání. Nemusí mě nechat projet. A to je něco, co nejsem s to přijmout. Když cítím jakékoli omezování, začnu v duchu střečkovat a mám pocit, že se dusím. Reaguji jako zkraťák. A když k tomu přidám zahozený lístek, chovám se jako zkraťák na druhou.