I toto je naše země

Včera jsem ve zprávách zaslechla informaci o tom, že naše země stále patří mezi země, v níž se daří korupci.

Motto "Těžký je kámen, písek má váhu, ale hoře, jež působí pošetilec, je těžší než obojí." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, 27.3)

Abych měla v sobě klid, raději kolikrát nepřemýšlím o tom, co se u nás děje. Možná je to alibismus, možná zbabělost, ale kdybych měla stále myslet na to, že je naše země zkorumpovaná a těžko se člověk dovolává práva, bylo by mi z toho všeho zle. 

Když se podíváme zpět do historie lidstva, vidíme, že každá revoluce vyplavuje špínu, a mělo by být na lidech, kteří ctí etiku, aby tomu učinili přítrž. Ale má-li člověk pocit, že je marasmu kolem něj příliš, jakékoli snahy o tom, aby se země měnila k lepšímu, vycházejí vniveč, časem to vzdá a raději se uzavře do sebe. 

Včera jsem ve zprávách zaslechla informaci o tom, že naše země, pokud jde o korupci, stále patří mezi nejzkorumpovanější. Nejlépe jsou na tom skandinávské země, nejhůř Somálsko a Severní Korea. Nevím, zda se někdy této nálepky zbavíme. Ohlédnu-li se zpět a přemýšlím-li o divoké privatizaci, která nebyla ošetřena řádnými zákony, nemohu být překvapena. Ani bych se nedivila, kdyby se třeba na privatizacích bank podíleli veksláci. Ti měli už v době předlistopadové k valutám blízko. Anebo kupónová privatizace, která slibovala, že bude příspěvkem do rodinného rozpočtu všech naivních a slušných lidí, kteří uvěřili mocným. To bylo rovněž něco, v němž se podařilo vydrancovat hospodářství a slušný občan musel jen přihlížet. Nic jiného mu totiž nezbývalo.

Nevymahatelnost práva. I to se u nás děje. Politik je přistižen při trestném činu, ale soudní proces trvá roky a je otázkou, zda se spravedlnost naplní. Protože žijeme v České republice, ani v to už ani nedoufám. Občas se objeví, jak byl někdo z mocných nachytán při porušování zákona, aby si důvěřivý občan myslel, že i mocný bude platit za své prohřešky, ale pak vše vyšumí do ztracena, právo ustoupí do neznáma.

Když si vezmu kauzu předsedy vlády, který svým mimomanželským poměrem rozbil nejen své manželství, ale položil vládu a dostal svou stranu do velké krize, z níž se jen horko těžko dostává. Něco takového je více než odsouzeníhodné. Jak se může takovému člověku žít, když jsou ve sdělovacích prostředky pouštěny odposlechy, v němž k němu promlouvá jeho milenka a hovoří jazykem laciné štětky a v podstatě jej jen citově vydírá. A on se vydírat nechal a dokázal kvůli takové ženě rozbourat vše. Slušnému člověku se z něčeho takového dělá jen zle, ale u mocných je toto tolerováno. 

To, o čem jsem dnes psala, je jednou z podob naší země, která mi není milá. Ale raději se nechám ukolébat tím, že zkorumpovanost a obcházení zákonů mají na svědomí jen mocní. Že je stále mezi obyčejnými lidmi mnoho těch, kteří ctí etiku, kteří mají v sobě pevně zakódované to, co slušné je a co slušné není. Že takovým lidem není lhostejné, co se u nás děje, ale vědí, že jejich kritiku nikdo nebere vážně. Žijí si tedy svůj každodenní život, v němž se snaží radovat z obyčejností, které jim život přináší.