Hry sbližují

I když žijeme ve velmi vyspělé době s nejmodernějšími technologiemi, stále si myslím, že deskové či karetní hry neztrácejí na přitažlivosti

Motto "Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat, pod sluncem není nic nového." (Kazatel 1, Věčný koloběh, 1.9)

Když jsme byli s bratrem malí, rodiče s námi hrávali deskové hry nebo karty. Bývalo to zpravidla v neděli odpoledne, kdy jsme poslouchali pohádky na gramofonových deskách a kdy jsme také hráli všemožné společenské hry. Podle toho, která se v tu dobu dostala na trh a stala se rychle oblíbenou. Krom tradičního "Člověče, nezlob se" jsme hrával "Kloboučku, hop", "Ruletu", "Dámu" a spoustu dalších. A pokaždé jsme se při tom pobavili. 

Na dovolenou jsme s sebou brávali karty, které se staly neodmyslitelnou součástí našich společně strávených dnů zvláště v letních podvečerech. Hráli jsme jako diví a znali jsme dost her. A karty jsme hrávali i s kamarády o letních prázdninách, stačilo někam zalézt, zpravidla jsme posedávali někde na schodech a hráli. Vytvářeli jsme si mezi sebou vztahy, zaměstnávali jsme svůj mozek, viděli jsme, kdo unese prohru a kdo neumí prohrávat.

Když dnes pozoruji lidi, řekla bych, že snad každý žije v jakémsi mikrosvětě, je izolovaný od ostatních a jedinou radostí mu je kontakt s jeho civilizací, takovou, již si vytvořil díky mobilu a internetu. Jako by skutečný svět neexistoval, lidé se sobě vzdalují, neumí se radovat z drobných výher, které mohou přinášet rozličné deskové hry. "Člověče, nezlob se" je takovým evergreenem, jenž se dá hrát v jakékoli době a jenž si mohou zahrát i cizinci.

Mám teď možnost učit arabské děti, které přijely do Čech spolu se svými rodiči i sourozenci, protože někdo z jejich rodiny potřebuje u nás léčení. A aby se děti nenudily, zapsali je jejich rodiče na intenzívní kurz angličtiny. Musí chodit do školy každý den. Pro mě je práce s nimi novou zkušeností, dozvídám se o jejich životním stylu, o jejich denním režimu, je hezké, že nemají obavy komunikovat, i když je jejich slovní zásoba omezená. A abych jim nějakým způsobem kompenzovala fakt, že se musí učit a dělat domácí úkoly, používám v hodině i mariášové karty. Nejdřív jsem je naučila, jak se jednotlivé karty jmenují, což rychle pochopily. Doma prý mají jiné karty. A když zvládly barvy karet a jejich hodnoty, dali jsme se do hraní nejoblíbenější karetní hry mezi dětmi, kterou je "Prší". Stačilo zahrát jednou a děti rychle pochopily princip hry. A musím říci, že je hra uchvátila. A hrajeme tedy každý den, každý den si vymezíme patnáct minut, kdy si mezi sebou zahrají a já píšu skóre na tabuli. A vždy v pátek provedeme konečné týdenní zhodnocení a výherce dostane sladkou odměnu. Protože děti sladké milují bez rozdílu země, z níž pocházejí.

Ráda děti při hře sledují a zažívám pocit velkého pedagogického uspokojení, když vidím, jak mí svěřenci používají správné anglické výrazy pro určení karty. Devítiletý Saad je velkou konkurencí svému jedenáctiletému bratru Abdallahovi. Děti při hře zažívají spoustu radosti, ale dokáží se i rozčilit, když vidí, že prohrávají. Až se budou vracet zpět do své vlasti, dám jim na památku balíček karet, aby se i jejich kamarádi doma mohli naučit naši oblíbenou karetní hru. Aby se české "Prší" dostalo i do jiných končin, v nichž si je děti rády zahrají. 

Hra k člověku patří odpradávna a neměli bychom na to zapomínat. Rodiče by měli odložit mobily, tablety, zkrátka odpoutat se od své virtuální civilizace a měli by se více věnovat svým dětem. Protože jedině tak jim vytvoří zážitky, k nimž se budou jejich děti i po letech rády vracet. Ale vzpomínat na něco, kdy jsme jako rodina seděli u stolu a každý se bavil jen svým mobilem? Není to tak trochu škoda? Chvíle, kdy jsme byli malí nebo kdy byly naše děti malé, se nikdy nevrátí. Měli bychom si vážit každého okamžiku, který společně prožijeme, jsme lidmi, společenskost k nám patří, proč ji tedy odmítat, zvlášť když se jedná o čas, kdy můžeme být všichni spolu...