Gympl sebevrahů

Vzpomínka na mé pracovní začátky, na studenty, kteří už nejsou mezi námi a raději zvolili dobrovolný odchod ze světa.

Motto "Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev. Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta." (Kazatel, Stejný úděl všech)

Měla jsem ve svém životě velké štěstí, když jsem svou pracovní kariéru začínala na gymnáziu s výbornou pověstí. A ta se v praxi potvrdila. Mezi úctyhodnými a galantními pány profesory jsem si připadala jako princezna. A přidám-li k tomu jejich znalosti a celkový přehled, pak jsem byla opravdu dítětem štěstěny, když jsem mohla pracovat s takovými, jakými byli oni. Ale jedna zvláštnost se tu našla. Právě tady na mém prvním působišti se v krátkém časovém horizontu sešlo dost sebevrahů, lidí příliš citlivých na to, aby zvládli život. Nikde jinde jsem se už s podobně laděnými lidmi nesetkala. Že by starobylá budova gymnázia v některých vyvolávala suicidní sklony?

František. Uváděl mě do mého učitelování. Měl vystudovanou angličtinu a francouzštinu na FF UK v Praze. Když mě tenkrát František seznamoval s radostmi i úskalími učitelské práce, netušila jsem, že jednoho dne neunese život a skončí jako sebevrah. Jeho dcera žila v zahraničí, on se proto upnul na svou ženu a jeho žena na něj. Jako by byli jeden s druhým srostlí, a když ovdověl, těžko hledal smysl svého života a raději život ukončil. Našla jej sousedka oběšeného na kravatě. Oběsil se na půdě.

Linda. Když jste takovou dívku spatřili, uchvátila vás svou krásou. Nádherná dívka s velkýma hnědýma očima, hustými vlasy, postavou, o níž kdejaká modelka sní. Inteligentní, u ní neexistovala jiná známka než výborná. Mít takové dítě musí být pro rodiče pýchou, každá máma či táta si přejí mít dítě, které dělá jen radost a je navíc krásné. Bylo pondělí, venku jaro v plném proudu, když jsem přišla do školy, do čtvrté A, v níž Linda studovala. Všichni studenti oblečeni do černého, na lavicích zapálené svíčky. Jejich obdivuhodná Linda spáchala v sobotu sebevraždu, zvolila si zvlášť trýznivý způsob. Šok pro každého. Nadaná studentka, jež měla nakročeno na medicínu, se rozhodla pro dobrovolnou smrt. Nikdo nikdy nepochopil. Nenechala žádný dopis na rozloučenou.

Honza. Kluk, jenž v řeči zadrhával, navenek suverénní, o to víc nejistý a zranitelný ve svém nitru. Neměl to v životě vůbec lehké. Máma kdesi daleko ve věznici, otec pracoval mimo město a neměl na syna čas. On přitom tolik domov potřeboval. Sice mu pomáhala teta, ale ta měla svou rodinu a Honza ji příliš nezajímal. Hodně četl, oblíbil si náročné autory, Prousta, Camuse, Faulknera. Četba mu přinášela zapomnění, o školu zájem neměl, to se projevovalo slabými výsledky. Lítal v němčině a právě kvůli ní musel školu opustit. Většina učitelů byla proti tomu, aby nadále setrvával. Od té doby jsem ho vídala bloumat městem opilého, závislosti propadal čím dál víc, až jej nakonec jednoho rána našli na kolejišti. Skočil pod vlak, v ruce nedopitou lahev becherovky. 

Slávek. Citlivý kluk s kytarou a dlouhými vlasy v barvě zralého obilí, s oříškově hnědýma očima. Miloval poezii Václava Hraběte, poslouchal Mišíka a hrál Dylanovy písně. Svému okolí uzavřený, také kluk, jehož oči zračily velkou vnímavost a citlivost. Zamiloval se nešťastně do své spolužačky, jež byla oproti němu protřelá a postrádala srdce. Vysmála se Slávkovu vyznání a on vše vyřešil skokem ze skály. Na místě mrtev.

Petr. Nespáchal sebevraždu jako student školy, pro odchod ze světa se rozhodl, až když dokončil vysokou školu, oženil se a stal se otcem tolik očekávaného a vymodleného syna. Nikdy nezapomenu na den, kdy Petr maturoval. Bledý ve tváři vstoupil do maturitní místnosti a všechny pozdravil uctivým úklonem hlavy. Připomínal mi studenta z černobílých filmů z let třicátých. Byla v něm jistá dávka konzervatismu, tíhl ke starým časům. Poctivý kluk z malého městečka se stal bílým koněm pro novodobé zbohatlíky, kteří využili jeho poctivosti ke svým nekalým praktikám. Když Petr prozřel, bylo pozdě, obvinili jej z milionových ztrát. Zastřelil se na zahradě svého nového domu v den, kdy byl jeho synovi pouhý měsíc.

Klárka neskončila jako sebevražedkyně, propadla anorexii, jež začala zprvu nenápadně, aby nakonec ukončila život této něžné dívky s velkýma modrýma očima a copem do pasu. Citlivé děvče, vyrůstající v prostředí s matkou, která střídala partnery a plodila s nimi děti. Starat se jí o děti nechtělo, veškerou péči přesunula na svou útlocitnou dcerku. Nevím, kdo způsobil nebo co způsobilo, že přestala jíst a tímto rozhodnutím se pomalu zabíjela, až jí jednoho dne její tělo vypovědělo službu. Hodně četla, milovala Bromfieldův román "Když nastaly deště", literatura jí pomáhala zapomenout na přítomnost, ona mohla prožívat příběhy svých hrdinů, jejichž osud nebyl stejně jako její jednoduchý. Zemřela ve spánku, na smrt ji připravoval její strýc, lékař, jenž zastoupil roli matky, která selhala.

Václav. Sice nezvolil dobrovolný odchod, přesto nás jeho nečekané úmrtí zaskočilo. Můj kolega, idol snad všech dívek, galantní, inteligentní, zastánce zdravého životního stylu. Jeho smrt zasáhla všechny. Přišla si pro něj sama. Vzpomínám si, že jsem se vrátila z porodnice, on přišel, aby mi poblahopřál a dal mi květiny. Zvadly do druhého dne. Zvadly takovým bizarním, těžko popsatelným způsobem, jako by v sobě nesly poselství smrti. Jedné slunečné letní neděle postihl Václava infarkt na zahradě jeho milované chalupy.

Dnes je neděle. Neděle dušičková. Chtěla jsem tímto svým vzpomínáním připomenout citlivé bytosti, pro něž se život jednoho dne stal neúnosným a ony v něj ztratily svou víru. Nebyl by život životem, aby nás čas od času pěkně nezabolel. Člověk pak v takových situacích přemýšlí o tom, proč je vůbec na světě, jaký má jeho existence smysl. Kéž by si každý, kdo uvažuje o odchodu z tohoto světa, uvědomil, že se vždy najde alespoň jeden člověk, kterému bude chybět. Mně tito lidé z gymplu na našich srazech chybí a nejen mně...