Gizela gazelí

Příběh o dívce, která je Romka a sedí ve vyšetřovací vazbě, protože zabila svého učitele, jenž ji zneužíval

Motto "Nehleďte na mne, že jsem až dočerna opálená, že mě tak ožehlo slunce. To synové mé matky se proti mně rozohnili, uložili mi vinice hlídat, neuhlídala jsem však vinici vlastní." (Píseň písní, Úskalí)

Sedím ve vyšetřovací vazbě a je mi jedno, co se mnou bude. Zabila jsem. Ano, slyšíte dobře. Zabila jsem. Zabila jsem lidskou obludu, zrůdu, která mě ničila, a já viděla její smrt jako vysvobození. A že za její smrtí stojím já? No a co. Někdo to udělat musel. Aby skončil život hada v lidské podobě. Vždyť sám Bůh hada proklel a vyvrhl jej od všech zvířat a přisoudil mu osud živočicha, jenž poleze po břiše a pro všechny dny svého života bude žrát jen prach. Já jsem proklela hada a odsoudila jej ke smrti. Bůh nejsem, ale proklela jsem odporného plaza, který svým jedem zabíjel jiné.

Jmenuji se Gizela a jsem Romka, nebo taky cikánka, cigoška, cikorka a já nevím, jak nás ještě lidé nazývají. Jsem černější než jiné Romky, ale i když je člověk černý, neznamená to, že nemá duši, že mu náleží jen vše, co barvu postrádá, že se tmavý člověk hodí jen pro špinavou práci. Prý se při špinavé práci neušpiníme. Kdo to říká? Našampónovaní krasavci, kteří si myslí, že svým bytím patří k vrcholům lidské krásy. Kdybych se mohla znovu narodit, přála bych si být Lady Gaga. Byla bych výstřední a svět by mi padal k nohám. K mým blonďatým vlasům, světlé pleti a rudým rtům. Jenže mé vlasy jsou černější než antracit, rtěnka na mém obličeji nevynikne.

Vyrůstám u babičky a dědy. Máma je mrtvá. Přesněji řečeno, můj táta mou mámu zabil. (Nějak je moje rodina smrtí profláklá, opravuji, ne smrtí, ale zabíjením). Když ji nachytal v posteli s jedním Arabem. Moje máma byla moc krásná a všem se líbila. A všichni ji měli rádi, protože byla na každého hodná. Někdo ale říká, že si to máma zasloužila. Říkají to hlavně tátovi kamarádi. Nikoho nezajímá, jak jsme se cítily my děti. Že jsme se najednou ocitly bez mámy a tátu nám zavřeli. Nevím, zda by někdo dokázal pochopit, jaké to je, když zjistíte, že je váš otec vrah. Máte pocit, jako by vám někdo na čelo vypálil znamení, cítíte se jako Kain, jenž měl vypálené znamení, kterým jej Bůh chránil před všemi těmi, kteří jej chtěli zabít, protože zabil. Zabil svého bratra Ábela. Ale my nikoho nezabili, stali jsme se jen nepřímou obětí hrůzného činu svého otce.

Když jsem byla v deváté třídě, nevěděla jsem, co budu dělat. Neučila jsem se dobře, škola mě nebavila, nejraději bych byla jen doma a nedělala nic. Umím krásně zpívat, lákala mě konzervatoř, ale tam bych se nikdy nedostala. Neudělala bych zkoušky, protože nestačí jen talent ke zpěvu. "Půjdeš na cukrářku, tam tě vezmou," poradila mi babička, která si všimla, že jsem manuálně zručná.

V nové škole se mi líbilo. Líbilo se mi tam hlavně proto, že jsem tam potkala Dominika Oláha. Strašně jsem se do něj zamilovala, obdivovala jsem na něm úplně všechno. On mě ale přehlížel. Vrátil se s mámou z Kanady a choval se namachrovaně. Pořád jen mluvil o tom, jaký je život v Kanadě nádherný, a prý ty ženské, které tam poznal. Kam se na ně hrabou naše baby.

Trápila jsem se. Trápila jsem se kvůli klukovi, který se líbil všem holkám na škole. A k tomuto trápení brzy přibylo další. Daleko horší, sužující trápení, kvůli němuž jsem měla pocit, že zoufalstvím vyletím z kůže. Na matiku jsme dostali ředitele školy. Obludu. Svým zjevem připomíná březího dinosaura. Vysoký, rozplizlý, s rozsáhlou pleší na hlavě. Odpuzoval svým zjevem. A nejen zjevem. Všichni se ho bojí. I učitelé. Je to na nich znát, když jim vlétne do třídy. I já jsem se mu jednoho dne připletla do cesty. Říkalo se o něm, že je na ženské. Na ženské, které mají velká prsa. A to já mám. Vím, že se klukům i chlapům líbím, mám pěkná prsa, jsem Gizela s postavou gazelí, s dlouhýma štíhlýma nohama. Ale jsem černá, černá jako antracit a to ve mně vypěstovalo velký mindrák. Že nejsem jako Lady Gaga.

Ředitel mi jednoho dne sdělil, že jsem na pětku. Že jsem hloupá a nic neumím. Vykulila jsem na něj oči, protože jsem u něj neměla žádné známky, pouze jednu čtyřku. Sebrala jsem veškerou svou odvahu a šla se jej zeptat, proč mi chce dát pětku. Šla jsem za ním hned ráno, kdy mívá lepší náladu. "Pojď dál, co chceš?" ptá se mě Dinosaurus a mně se při pohledu na jeho rybí oči zvedá žaludek. "Přišla jsem se zeptat, proč mám dostat pětku, a jestli je ještě možné si známku opravit." "Pětku nechceš? Vidíš, a mně se pětky líbí. Když vidím ty tvoje, myslím, že bychom se mohli domluvit. Ty bys nikomu nic neřekla, já bych si ty tvé pětky potěžkal, pohrál si s nimi, a když se mi budou zamlouvat, pětku nedostaneš. Jedna pětka zmizí, aby byla nahrazena pětkami mnohem lepšími," říká mi muž, jenž ve mně vyvolává pocitu hnusu. Sedím jako přibitá a jen zírám. On využije momentu překvapení, přistoupí ke mně a začne mě po prsech hladit. Ať chci nebo ne, moje bradavky reagují vztyčením, což obludu motivuje, aby pokračoval dál. Od prsů přechází k mým nohám. Jsem naboso, mám na sobě krátkou sukni a on svýma obříma tlapama hladí moje nohy a směřuje ke kalhotkám. Sice se bráním, ale on nepovolí. Musím povolit já a cítím, jak se obluda svou chlípnou rukou blíží k mé jeskyňce. "Ne, to nesmíte," vykřiknu. "Tak nesmím, říkáš, já říkám, že ti pětku nesmažu, když si nedáš říct. Platí?" Jen mlčky přikývnu, vše je ve mně stažené, mám pocit, že se pozvracím.

Začali jsme se pravidelně scházet. Ve škole, když všichni odešli. On mi pokaždé zavazoval oči a vedl mě kamsi, neměla jsem tušení, kam jdeme. Ale musela to být velká místnost, protože se tam zvuk rozléhal. Připoutával mě k něčemu kovovému a pak začal svůj rituál hnusu. Bral si mě zezadu, všechno mě od něj bolelo, a když jsem vykřikovala bolestí, jednoduše mi ústa zacpal nějakou látkou. Měla jsem pocit, že se udusím. Když skončil, nalil do mě pokaždé nějaký alkohol a asi tam byl namíchaný nějaký prášek, protože jsem odcházela zblblá. "Už víckrát nepřijdu, je mi jedno, jestli prolítnu, ale už nepřijdu," řekla jsem mu minulý čtvrtek. "Ale přijdeš, moc ráda přijdeš, mám vše nahrané, přece bys nechtěla, aby se o tom dozvěděli tví kamarádi nebo babička s dědou," říká mi a při těch slovech se mi směje do obličeje.

Někde jsem četla, že se v našich životech radost a žal střídají s jistou pravidelností. Chvíli sedíte u stolu s radostí, zatímco ten druhý, žal, odpočívá v posteli, aby byl posléze vystřídán. Já mám pocit, že stále sedím u stolu se svým žalem, že se radost nemůže probrat ze svého spánku a žal nemá dost. Chce přidat. Chce přidat mé bolesti, ponížení a stále není syt. V noci jsem se začala budit hrůzou. Probudím se a jen zírám do tmy. Cítím, že jsem se dostala na rozcestí a já nevím, kudy mám kráčet dál. Už nechci ve svém černém životě potkávat obludu Dinosaura, chci žít, jako jiné holky žijí, i když jsou černé. Chci mít svého kluka, chci Dominika, chci být šťastná. Ale jak mohu být šťastná, když se nechávám svazovat a znásilňovat prasetem, na které se sice voda vaří, ale já mám pocit, že to trvá strašně dlouho. A já nevím, zda to vůbec vydržím, zda by nebylo lepší, abych odešla, abych už nežila život Gizely s postavou gazelí, abych to jednoduše skončila a odešla za mámou. Za svou hodnou mámou, která měla to nejvoňavější objetí, jaké může jen máma mít. Ale než se s ní opět setkám, musím se zbavit hada, který mě dusí. 

A tak jsem to udělala. Zbavila jsem hada života, jenž si nezasloužil, aby tu byl...