Dovolená s domestosem

Film Dovolená s andělem se osvědčil a patří mezi klasiku, já si dovoluji nabídnout variantu s domestosem, který může rovněž přinést nevšední zážitky, což by nejeden marketingový manažer nemusel tušit.

Motto "Mezi matkou a synem je vřelé pouto, jakési souručenství, tiše sdílená starost, která nevyvane se vzdáleností ani věkem" Jane Swanová (1928)

Poprvé jsem vzala syna k moři,když mu byly čtyři roky. Můj syn Jakub. Vymodlené dítě, nad jehož narozením lékaři nakreslili velký otazník, padesátiprocentní naději s tím, že, v případě narození bude dítě anemické a slabé. Ale Jakub je tzv. přečůral. Narodil se sice předčasně, ale s pěknou porodní váhou a úplně zdravý. K tomu jsem mu tak trochu dopomohla já, protože jsem žena naprosto disciplinovaná, cílevědomá, která se v životě nevzdává. A s Jakubem jsem to nevzdala, i když byly dny krušnější než hory Krušné, na něž ze svého obýváku hledím. Každý den jsem se modlila a prosila Boha, aby mi děťátko ponechal, a on tak učinil. Jako by mě Bůh zkoušel, kolik jsem ochotná pro dítě obětovat. Můj syn je největší úspěch v mém životě, my greatest achievement, jak by řekli Angličané.

Sedíme v autobuse a jedeme k moři. Díváme se z okna, je ráno, lidé jdou rozespalí do práce a my dva sedíme a radujeme se, že se někam jede. Cestovat to můžu, to mám ráda a chci toto předat i Jakubovi. Dlouho jsem váhala, zda vzhledem k hyperaktivitě zvládne cestu do Španělska autobusem, na letadlo jsem jako rozvedená neměla, nakonec jsem to riskla. Ale před cestou jsem jej důkladně připravila na to, že bude muset sedět a jen sedět, žádné běhání, protože se pojede k hodně velikému rybníku. Vodu má Jakub rád a na velký rybník se těší. Jedeme s německou cestovkou, jak je vidno, nemáme žádného průvodce, budeme se muset spokojit se dvěma německými řidiči, kteří se nám představili při nástupu do autobusu. Fritz a Helmut. Jména dle mého soudu nic moc, a jak se tak na hochy dívám, moc sympatií také nepobrali. V autobuse samí Češi, neřekla bych, že je osazenstvo jazykově vybavené, já sama mám co dělat, abych německé drmolině porozuměla. 

První zastávka na benzínce, zatím ještě v Čechách. "Pojď se, Jakube, vyčůrat a chvilku se proběhneme." Jakub se zatím chová jako vzorné dítě, ale jak ho znám, vím, že mu to moc dlouho nevydrží. "Kdo to je, mami?" s překvapením můj synek zírá na "soudružku cikánského původu", jež kráčí proti nám. Tlustá od hlavy až k patě (ze sociálních dávek a z nicnedělání není divu), černá jak antracit. "Nevím, pojď se vyčůrat, jsem řekla," snažím se Jakuba odtáhnout. Ale on stojí jak přibitý a s úžasem civí na romský kolos. "Ta má ale panděro, to bude nějaká pohádková bytost," uzavírá syn své pozorování. "Hej, ty, co ten tvuj kluk řikal?" osloví mě pohádková bytost. Dělám, jako by nic a černou kreaturu ignoruji. Po přestávce cesta pokračuje dál k našemu cíli, jenž je hodně, ba co hodně, velmi vzdálený. Jakub usnul, štěstí pro mě.

Přede námi sedí zvláštní dvojice. Ona očividně starší, on očividně mladší, zdá se, že jejich jedinou aktivitou budou tělesné hrátky. Hodili přes sebe deku a pod ní se oba neustále hemží, obávám se, aby orgasmy nebyly příliš hlasité, to by se mi mohl vzbudit Jakub a byl by mrzutý. Když mlaďoch vykoukne, je vidět, že mu jeho zkušená partnerka orazítkovala jeho mladický krk (mladicky nerozvážný mladík) výraznými polibky, na nichž je patrno, jak sála. Lokne si z lahve rumu a opět vpluje pod deku. Cestujeme hermeticky uzavřeným autobusem, což si plně uvědomuji ve chvíli, když ke mně zpod deky přede mnou zavane puch nemytých lidských těl, navíc znásobený sexuálními rejdy. To nevím, jak cestu zvládnu. Do batohu jsem si sice přibalila domestos, abych si po příjezdu náš příbytek vydesinfikovala, ale na osvěžovač vzduchu jsem bohužel nepamatovala. Kdo to jen mohl tušit, že budou přede mnou dvě nemytá čuňata, která nebudou mít nic jiného v plánu než neustále lozit pod dekou. Pozoruji deku. Ta začíná nabývat na sílících rytmických pohybech a slyším i hluboké funění, přecházející do chroptění. Rozhlížím se kolem sebe. Jsem zřejmě jediná, kdo registruje bouřící se deku. Většina rekreantů pospává nebo si čte. Nevím, proč to musím být vždy já, kdo přitahuje nezvyklé situace. Jako onehdy v zimě. Cestovala jsem do Prahy. Vedle mne si sedl vyzáblý muž, já měla na sobě sukni nad kolena, ale protože se v autobuse netopilo, přehodila jsem si přes kolena kabát. Pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že mě kolena zebou víc a víc. Pak jsem prozřela. Vyzáblík vedle mě mi položil svou mrtvolně vychlazenou ruku na nohy. Naštěstí mi byla dána do kolébky duchapřítomnost. Postavila jsem se a milému spolucestujícímu jsem jednu pořádně vyťala. Aby si to pamatoval, že toto se nedělá. Viděli jste snad někdy ženu, že by si v autobuse ohřívala ruce o nohy cizího muže? To se stalo v zimě. Jenže já teď jedu do vysněného Španělska, nikdo se mi neodírá o nohy, zato můj nos trpí. Deka se přede mnou´konečně zklidnila. Akt dokonán. Vykouknou dvě rozčepýřené hlavy s mastnými vlasy, které zřejmě neznají reklamu na head and shoulders, jinak by jejich olejnaté kebule vypadaly jinak a ne jako krásné lupy bez vlasů. Vzduch je nedýchatelný, je v něm cítit to, co se před chvílí odehrálo před mýma očima. Že bych vytáhla domestos? (tonoucí se stébla chytá). Kápla bych trochu na podlahu, desinfekce je mi příjemnější než zápach. Za zkoušku to stojí. Ještě že jsem měla tak nacpaný kufr, že se mi nepodařilo do něj domestos vměstnat, měla jsem ho tak po ruce v batohu. Rozhlédnu se kolem.Všichni spí, já mám volné ruce ke svému činu. Odvážnému štěstí přeje. Jdu do toho. Na kapesník nanesu trochu domestosu a přetřu jím prostor pod sebou. Síla přípravku je vskutku tak intenzívní, že přestávám cítit upatlance před sebou. Spokojená se svým snažením, hodím batoh s domestosem zpět nahoru k ostatním zavazadlům a dokonce se mi podaří usnout.

Den se přesunul do večera. Opět stojíme na petrol station, protahujeme se, Jakub zatím drží. Také jsem ho na tak dlouhou cestu připravovala několik dní. Hráli jsme si doma na cestu k velkému rybníku. "Mami, kdy si budu moct zablbat?" "Ještě se pár hodin prospíš a pak budeš moci, jsi šikovný kluk, až tam přijedeme, nafoukneme krokodýla Bertíka a budete spolu závodit, ano? Až nastoupíme do autobusu, budu ti vyprávět pohádku, jak kočička s pejskem prali prádlo, nebo chceš jinou? "Já mám rád, když vyprávíš, cos dělala, když jsi byla malá, jak sis nasadila na hlavu kastrol a podle něj ses ostříhala." "Dobře, budu ti to vyprávět a ještě něco přidám." Jakub mě opravdu překvapil, jak cestu zvládá. Jediné dítě v celé výpravě, každého zdraví, poklidně sedí, jsem na něj pyšná. Nastupujeme a do nosu mě uhodí závan domestosu. "Je tu cítit domestos," říkám. "Jo to je a našemu Daliborovi zničil bundu," říká paní kráčející přede mnou. "Podívejte se na támhleten červený batoh, z něho to kape a zničilo to novou koženou bundu, kterou jsme mu koupili k osmnáctinám, stála deset tisíc." Paní vezme bundu do ruky a všem ukazuje zkázu. Bunda má propálené díry, jako by do ní někdo vypálil celou brokovnici. Celá zcepením. "Řekne tady někdo, komu domestos patří? Čí je to batoh?" ptá se rozčilená paní a rozhlíží se kolem sebe. Nejdražší dovolená v mém životě. To mi prolétne hlavou, když si uvědomím škodu, kterou jsem způsobila. "Je mi to moc líto, ale batoh je můj, škodu vám samozřejmě uhradím." Jsem zničená z trapasu, který jsem zavinila. "Pani, to buďte ráda, že to někomu nenakapalo do očí, to by pak byla opravdová tragédie, takhle vzala za své jen bunda," snaží se mě uchlácholit bodrý tlouštík sedící přes uličku a já mu, ať chci či ne, dávám za pravdu.

Domestos již nekupuji. Další již nikdy více "never more", slova E.A. Poea, která budu mít na paměti.