Donaha

Kdo by nemiloval slunce a moře. Nádherná kombinace, jak strávit léto. A když můžete být mezi nudisty, kde se plavky nenosí...

Motto "Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat, pod sluncem není nic nového." (Kazatel 1, Věčný koloběh, 1.9)

Někdy si připadám jako Šeherezáda, když vyprávím příběhy tisíce a jedné noci. Na rozdíl od ní mi však nehrozí žádná poprava. Opravuji. Vlastně mi poprava hrozí. Když mě na svůj pranýř farizejství chtějí přivázat všichni ti, které můj blog pobuřuje, hrají si na počestné občany, kteří chtějí vidět jiný obraz dnešního světa. Jejich pranýřování mě ale nemůže odradit od toho, co mám ráda. Psaní. 

Slunce. Včera tak krásně svítilo a nemýlím se, když řeknu, že vlilo novou energii do našich těl. Ta už více než dost touží po hřejivých paprscích, aby se v nich mohla prohřívat a začít svou regeneraci. Jenže jsme stále v područí zimy a ta se nerada vzdává, na slunce si budeme muset ještě počkat.

S manželem jsme rádi jezdili na skály za městem, odkud lze vidět, jak je náš svět kulatý. "Kulatý, kulatý, je ten náš svět." Nějak se mi vybavují slova písně, kterou ráda zpívala moje maminka. Ale zpět ke skalám. V létě byste nenašli dráždivější místo pro milování. Stačilo se svléct a nastavit tělo slunci. A pak jste pocítili touhu a té se nedalo odepřít. Nikdo nikde, jen skály, vysoké modré nebe a slunce. A do toho dvě milující se těla. Velmi vzrušující. Velmi osvobozující. Milování ve výškách.

Před nějakým časem jsme se nechali bratrem a jeho ženou zlákat, abychom jeli do nudistického kempu v Chorvatsku. Proč ne. Nikdy předtím jsme nic takového nenavštívili, proč bychom to neměli okusit. Do kempu jsme přijeli v noci, jedné teplé noci v červenci a my byli šťastní, že jsme dorazili v pořádku. Otevřeli jsme si láhev červeného vína a dali se do stavění stanu. Zřejmě jsme byli poněkud hluční, protože z vedlejšího stanu vyběhl rozčilený Ital a podle jeho gestikulace jsme vyrozuměli, abychom ztichli. A tak jsme ztichli, rychle stan postavili a šli spát. 

Druhý den nás ráno přivítalo chorvatské slunce a nejen to. Když jsme se kolem sebe rozhlédli, viděli jsme jen samá nahá těla. U stanů, ve sprchách, které byly společné pro muže i ženy, v recepci, v obchodě. Nahou ženu na motorce. Zkrátka všude. Tak trochu nezvyk. Někdy bych byla uvítala kousku toho hadérku na těle, nahoty bylo na můj vkus až přespříliš. Na opalování a koupání není nic lepšího, ale jít do recepce či obchodu nahý? To se mi zdálo až moc. Nicméně jsme se ubytovali v nudistickém kempu, to patřilo k jeho koloritu. Nahota byla naprosto přirozená, ale lidé si mohli něco obléknout nějaký ten svršek, vše bylo jen na rozhodnutí každého.

S manželem jsme se shodli v tom, že přílišná nahota člověka přestává být dráždivá. Že je mnohem dráždivější, když zůstane část těla zahalena. Někdo vypadá lépe, když si některou část těla zakryje, ale je to věc každého. Manželovi se líbily dny, kdy nemusel nosit žádné oblečení. Chodil nahý všude. Jednou jsme šli nakupovat, manžel opět v rouše Adamově, já si vzala plavky. Přece jenom jít nakoupit vyžaduje určitou etiketu. A nebyla jsem to jen já, kdo si něco takového myslel. Ten den v obchodě byli všichni oblečeni do letního. Jediný, kdo se tam pohyboval nahý, byl můj manžel. A ten měl pocit, že se mu zasekla osina na choulostivém místě. Vůbec se necítil v pohodě, mně to přišlo k smíchu. Měla jsem pocit, že kráčím s mužem, který exhibuje v obchodě mezi regály. Ale přežil to. Od nahoty jej to neodradilo a chodil tak oděný až do našeho odjezdu. Já mu za to kvitovala s povděkem, protože toho roku, když jsme se vrátili z dovolené, jsme si nepřivezli moc špinavého prádla.

Včera slunce, ale jak to vypadá, někam se opět schovalo. Ještě nechává zimu, ať se dostatečně vydovádí. My je můžeme zatím jen tušit, víme, že se vše začne rodit, příroda bude prožívat opětovnou renesanci a my s ní. A přijdou opět dny plavek, dny nahých těl, dny milování na skalách...