Dnešní náctiletí

Oproti mé generaci to mají dnešní náctiletí z jednoho zorného pole pohledu velmi těžké. Jsou obklopeni úplně vším a to může způsobovat nemalé frustrace.

Zastávám názor, že generace dnešních náctiletých je mnohem víc zranitelnější než ta moje. Jsou obklopeni blahobytem, mají toho tolik na výběr, moc se nehýbou a spoléhají na virtuální realitu, což je činí velmi zranitelnými. A když k tomu přidáme covid, není jim co závidět.

K dnešním náctiletým bývám mnohdy kritická, přesto na straně druhé nacházím pro ně pochopení. Sice jsem se kolikrát vracela (někdy i vracím) ze školy vytočená kvůli jejich závislosti na mobilech a sociálních sítích, ale nepřestávám je mít ráda. Přijdou do třídy a už zírají do svých mobilů. Ptám se jich, proč? Copak nedokážou alespoň na chvíli odložit svého „kamaráda“, který jim nikdy neposkytne lidský dotyk? Ale dokážu jim odpouštět.

Dnes ráno, když jsem šla do školy, jsem se rozhodla jít za labutěmi, abych načerpala energii ze zámeckého parku i rybníka, kde labutě spolu s kačenkami sídlí. Měla jsem pro ně nějaký ten mls. Žádné rohlíky či chléb, protože tím se tato drobotina krmit nesmí. Měla jsem s sebou sáček s mrkví, kukuřicí a hráškem.

Když jsem přišla k rybníku, zdálo se mi, že všichni zdejší obyvatelé ještě spí. Kačenky kdesi zahnány do kouta, protože jim dominují labutě, které však dlely kdesi v křoví. Chvíli jsem postávala, čekala, zda se některá z labutí vůbec uráčí připlout či přiletět. Nakonec tak učinil labuťák. Vzlétl a přistál těsně přede mnou. Dá se říci, že ohrnul nosem, když viděl, co jsem mu přinesla.

Tak trochu smutná jsem se dala na cestu do školy, abych vzápětí potkala dívku ve věku cca 16 let. Šla s pejskem. Když mě spatřila, začala na mě mluvit. Zprvu jsem se vyděsila, že po mně bude chtít nějaké peníze, což se jednomu může na českých cestách stát. Ona mě však velmi hezky požádala, zda bych jí mohla pohlídat pejska, že přinesla něco labutím.

I vzala jsem si na starost jejího pejska a po očku sledovala její konání. Sejmula batoh ze svých zad, měla jej plný rozličných sáčků. Když jsem se jí zeptala, co v nich je, řekla, že labutě mají rády ryby. A tak začala s krmením, jež tak trochu ze závistí sledovaly kačenky. Kdo tu byl v tuto chvíli dominantní, byl labuťák. Opět přiletěl a dal se do jídla. Nicméně lze přiznat, že i on samou rozežraností nevěděl, co by do zobáku vzal. Snědl toho o trochu víc, než jsem mu přinesla já. (Z tohoto vše plyne, že se v České republice daří všem tak dobře, že i divoká zvěř uvykla blahobytu a jen tak něco do své tlamy či zobáku nevezme).

Když dívka vyprázdnila všechny sáčky, pak z batohu vyndala plastovou lahev vody, aby si od všeho omyla ruce. Vše jsem v úžasu pozorovala, majíc na vodíku jejího psíka, jenž zůstával v naprostém poklidu. Po očistě rukou mi dívka s milým úsměvem poděkovala, převzala svého mazlíčka a pokračovala dál...

Musím říci, že mě dnešní setkání s náctiletou dívkou a jejím psíkem i její naprostá praktičnost spolu s faktem, že se vyznala v tom, čím potěšit labutě, případně přihlížející kachničky, naprosto okouzlila. Vidím, že se mezi náctiletými najdou lidé s duší, lidé, kteří si uvědomují kouzelný svět přírody kolem nás...Zároveň jsem se poučila, že pokud budu chtít jít krmit labutě, musím vědět, čím je potěšit...V tomto směru mě dívenka ve věku kolem šestnácti nesmírně inspirovala, a nabyla jsem tak pocitu, že dnešní mladá generace náctiletých není ztracená. To byla generace Ernesta Hemingwaye, ale ne ta dnešní. A budu věřit, že i přes všechny nástrahy světa nikdy nebude, aby nakonec dozrála věku jako já a zůstala tolerantním vůči těm mladším (i když to někdy bývá těžké)...