Dnešní generace by těžko pochopila

Dnešní generace by těžko pochopila, v čem jsme tady žili před Listopadem 1989. Uvědomila jsem si to při četbě románu Odcizená krajina od Jaroslava Čejky

Motto "K Tobě, Hospodine, volám, nebuď ke mně hluchý, skálo moje. Neozveš-li se mi, budu podoben těm, kteří sestupují v jámu." (Žalm 28, K Tobě, Hospodine, volám)

Dnešní mladá generace by těžko pochopila, v čem se u nás žilo před Listopadem 1989. Když jsem četla Čejkův román Odcizená krajina, uvědomila jsem si zvrácenost komunistické ideologie, jež je založena na potlačování lidských práv a svobod. Ideologie, jež se dát srovnat s fašismem. Mladí lidé by měli vědět, že se o demokracii musí pečovat, měli by mít ze školy informace, jak se tu žilo, když nám vládli komunisté. Bohužel to někteří učitelé ignorují a to není dobře. Žáci i studenti musí vědět, jak nesvobodně se žilo pod komunistickým diktátem, jak byla potlačována inteligence, jak na významných a nejvyšších místech seděli hlupáci, kteří ničemu nerozuměli. To se samozřejmě podepsalo na devastaci hospodářství. A krom devastace ekonomiky komunisté zničili životní prostředí a lidské myšlení. Jejich vstupem na lukrativní místa se stala komunistická knížka. Země byla prošpikována špicly, informátory, kteří spolupracovali s StB. A k tomu můžeme přidat cenzuru úplně všeho. Člověk si musel dávat pozor, co řekl, protože kdyby na veřejnosti pronesl kritiku vůči komunistické straně, mohl počítat se ztrátou zaměstnání a perzekucí nejen sebe, ale i své rodiny. V tomto směru byli komunisté víc než mstiví. 

Jako dítě jsem zažila okupaci naší země sovětskými vojsky. Musím přiznat, že to do mé dětské mysli vneslo pořádný zmatek, protože nás ve škole učili, že Rusové jsou našimi bratry. Jejich vojáci obsadili zámek v našem městě a během svého více než dvacetiletého pobytu jej zdevastovali. Některé vyšší šarže bydlely v bytech ve městě a s nimi učinily totéž. Kompletně je zničily. Můj názor na bratra z Východu se velmi změnil pod vlivem sovětské okupace. Občas bylo lze potkat vojáky ve městě a při pohledu na jejich obličeje jsem měla dojem, že moc inteligence nepobrali, fyziognomií obličeje spíše připomínali polidštěné opice. 

Přečetla jsem knihu Krvavé jahody od Jiřího S. Kupky. Jedná se o skutečný příběh české občanky Věry Sosnarové, roz. Šímové. Její matka pocházela z Ruska, odkud odjela spolu s československými legionáři. A v Československu se provdala za Čecha, žila se svou rodinou v Brně. V manželství se jí narodily dvě dcery - Věra a Naďa. S mužem se paní Šímová rozvedla a žila s dcerami sama. Když Rudá armáda osvobodila Brno a celá země oslavovala vítězství nad fašismem, stalo se něco nepochopitelného. Sovětské orgány uchovávaly seznamy lidí, kteří odešli ze Sovětského svazu, proto v květnu 1945 byla paní Šímová zatčena, Věře bylo čtrnáct a mladší sestře devět let. Byly odvlečeny spolu s dalšími lidmi do gulagu na nucené práce na Sibiř. Zprvu šli pěšky, od Maďarska je naložili do nákladních vagónů, kterými se převážel dobytek. V tomto směru si ničím nezadali s fašisty.

Transport trval několik týdnů, ženy i děti byly znásilňovány ruskými vojáky. "Věra slyšela výkřiky ostatních žen a rány, kterými je vojáci umlčovali. Cítila v klíně tlak, jak se do ní Dichan dobýval. Cosi vykřikoval, čemuž se jeho kamarádi, zápasící s jinými ženami, smáli.... Když Dichan skončil, obrátil ji na břicho, přidržel kamarádovi a Alžapar do ní vnikl zezadu. Všichni při tom vesele skandovali a přiráželi v rytmu... Věra teď měla na očích Naďu. Chlap na ní klečel, mlátil ji penisem do tvářičky a nutil ji, aby otevřela ústa. V ten okamžik do nich ten první vsunul svůj penis. Než Věra ztratila vědomí..."

V gulagu dívkám zemřela matka. Stráž ji jednoho večera vyhodila ven na mráz a ona do rána umrzla. Lidský život neměl pro sovětské vojáky žádnou cenu. Když se přivezl do gulagu lyzol, byl to signál, že dojde k hromadnému vraždění. "Kam oko dohlédlo, ležela těla mužů. Jako kdyby je tam rozházel nějaký obr. Mrtvoly ležely všelijak pokroucené, naznak i obličejem k zemi, s nohama roztaženýma, nebo na boku, s jednou nohou pokrčenou, jako by i ve smrti pokračovali v běhu. A ty obličeje s vyceněnými zuby a vypoulenýma očima, které nikdo nezatlačí. Muži měli ve tvářích vepsány poslední myšlenky: Nevýslovný smutek, hrůzu, údiv. Po oku jednoho muže lezla moucha. Nic nezapůsobilo na Věru víc než tento odkaz smrti..."

V táboře byla špatná hygiena, trestanci byli zavšivení, vypukla epidemie tyfu. Nakažení lidé byli umístěni do jednoho baráku, který vojáci podpálili a nechali je tam všechny uhořet. Jiná zrůdnost byly kobky. Když se někdo vojákům znelíbil, umístili jej do kobky na několik dnů. Byla to díra v zemi, v níž se člověk nemohl postavit ani posadit, natož lehnout. Na uvězněného chodila stráž močit, jídlo a pití se podávalo obden. Když to člověk přežil, byl zpravidla tak nalomen, že mu zbývaly poslední dny života.

Obě sestry strávily v zajetí osmnáct let. Když zemřel Stalin, došlo k uvolnění, ale sestrám nebylo dovoleno se vrátit do rodného Československa. Neměly žádné doklady, musely těžce pracovat v dolech, na rybářské lodi, v zemědělství či na stavbě přehrady. Přesto nevzdávaly svůj boj, že se jednou vrátí domů. Nakonec se jim podařilo poslat dopis na československé velvyslanectví. Na odpověď musely čekat dlouho. Ve finále Československo dojednalo se Sovětským svazem, že se sestry mohou vrátit zpět do vlasti. Ale za určitých podmínek. Že budou pracovat jako levná pracovní síla, že se nikomu nezmíní o tom, co v Sovětském svazu prožily, jinak jim hrozilo, že půjdou zpět na Sibiř.

Do vlasti se po dlouhých letech utrpení vrátily a začaly pracovat v JZD. Jejich mzda činila 300 Kčs brutto, přičemž průměrná mzda v zemědělství se pohybovala okolo 2000 Kčs brutto. Sestry byly oblečené do pracovních šatů, které nosily na Sibiři. Z tak bídného platu měly horko těžko na pokrytí základních potřeb, naštěstí se v jejich okolí našli dobří lidé, kteří jim nosili jídlo.

Když vidím, jak se v naší společnosti ozývají extrémisté, lidé, kteří se povyšují nad jinými rasami, spolu s komunisty, kteří způsobili tolik zla ve světě, musím o tom všem psát. Komunisté mají na svém kontě milióny zavražděných lidí, jsou v tomto směru srovnatelní s fašisty, proto musíme být velmi obezřetní. Neuznávají žádnou demokracii, jejich myšlení je totalitní, tudíž nebezpečné.

Před lety  jsem viděla oskarový film Schindlerův seznam, těžko jsem zadržovala slzy při pohledu, čeho byli nacisté schopni. Jejich zvěrstva neměla slitování ani s dětmi. Ve své krutosti se nezastavili před ničím. "Krvavé jahody" jsou v tomto směru velmi podobné, jejich autentická výpověď čtenářem doslova otřese. Jak nacisté, tak komunisté dokázali ubližovat bezbranným dětem. V dnešní době můžeme slyšet hlasy, které útočí proti dětem. Stačí příklad teplické základní školy, kam chodí převážně děti romské a arabské. Děti se staly terčem útoků neonacistů na sociálních sítích. Rozdmychávat nenávist a rasovou nesnášenlivost dokáží lidé, kterým je demokracie naprosto cizí. Jedná se o novodobé nacisty, kteří kráčejí ruku v ruce s komunisty. Buďme před nimi na pozoru...