Dívčí šaty

Tak trochu retro vyprávění, které ve mně vyvolalo přicházející jaro. Vzpomínka na první hezké šaty a nejen je

Motto "Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat, pod sluncem není nic nového." (Kazatel 1, Věčný koloběh, 1.9)

Narodíte-li se jako druhé dítě, není o co stát. A ještě větší smůla je, když je váš sourozenec jen o rok starší, navíc bratr, který svou stavbou těla připomíná hromotluka. Pak se dlouho hledáte, protože jste se stali věšákem, na které se odhazují svršky již nepotřebné. To byl můj případ, neb jsem musela po bratrovi dědit oblečení. Snad nejhorší ohoz, dá-li se vůbec tak nazvat, byl zimník s vycpávkami. Vzhledem k tomu, že byl dvouřadový, maminka usoudila, že jej mohu nosit i já. Jaksi jí nedošlo, že má ramena nejsou tak rozložitá jako bratrova, účel byl splněn. V zimě jsem nemusela mrznout. Vypadala jsem jako smutný věšák a moje spolužačky mě vůbec nemohly poznat. Do školy přišel kluk a žádná holka. Před tímto kabátem jsem sice nosila kabát po sestřenici z vesnice, umíte si představit, jak asi vypadal, když jej nosila má vesnická sestřenice, nicméně byl aspoň dívčí. Hodně obnošený s kapsami, které se začaly nošením trhat, ale byl dívčí. 

Když jsem šla do puberty, maminka se nade mnou ustrnula. Ustrnula se nad malou bazarkou z předměstí a zakoupila mi krásné šaty v barvě pařížské modři. A tyto šaty mi padly jako ulité a já si připadala, že jsem nejkrásnější dívka pod sluncem. Bratr se mě snažil každé ráno vyvést z omylu, ale nezviklal mě. Šaty mi slušely a já si je mohla vzít na návštěvu k tetě. Samozřejmě že na vesnici.

Byla krásná slunečná jarní neděle a já postávala u tety na dvorku. V nových šatech. A snila jsem. Že mě třeba vidí Jarda Jedlička, který se všem holkám líbil. Měla jsem přivřené oči a jen se opájela slastným pocitem štěstí, že mám konečně nové šaty. A jak jsem tam stála se zavřenýma očima, ucítila jsem teplou tekutinu na tváři. Myslela jsem, že je to jarní deštík, otevřu tedy oči a jen zírám. Žádný jarní deštík. Stála jsem nešikovně, protože jsem si stoupla hned k chlévu, kde teta chovala krávy. A jedna z nich vystrčila své mohutné pozadí k oknu a vyčůrala se. Kapky její moči dolétly až ke mně. Na můj obličej a mé krásné nové šaty. 

Roku onoho moje maminka usoudila, že potřebuji vícero šatů. A já ji při tom nechala. Na léto mi koupila jednoduché plátěné, které mi opět velmi hezky seděly. Nebyla jsem tlustá, mohla jsem si obléknout třeba pytel, i on by byl vypadal na mém dívčím těle hezky. Cítila jsem se více než dobře, konečně rovnocenná se svými spolužačkami, už jsem nevypadala jako věšák. 

A jedny takové letní šaty jsem si oblékla, když jsem tenkrát šla k zubaři. Bála jsem se dost, ale co se dalo dělat. Šla jsem sama, maminka mi odjakživa dávala dost volnosti a nikdy se o mě nebála. A já se vždy snažila chovat tak, abych jí neudělala ostudu. 

Když jsem přišla na řadu, trémou jsem sotva dýchala. Měla jsem strach, i když jsem věděla, že je to dobrý zubař. Známý naší rodiny. V ordinaci toho dne nebyla sestřička. Sedím tedy a čekám, až začne vrtat. Jenže zubař se chová jinak. Prohlíží si mě a pak mě začne hladit po těle. Nejprve mě přejíždí po mých malých prsech, pak přechází k nohám. Je vzrušený a chce po mně, abych mu řekla, že jej miluji. Jsem v šoku, protože jeho ruka pokračuje až k mým kalhotkám. Vůbec nevím, co mám dělat. Chci něco říci, ale ztratila jsem hlas. Jen ze mě vyhrkne slůvko "Ne": Ale on přestat nechtěl. Chytila jsem jej za ruce a rychle jsem utekla pryč.

Od té doby jsem už k tomuto zubaři nešla. A také jsem nikomu neřekla, co se mi stalo. Byla jsem plná zmatku, připadala jsem si něčím pošpiněná. Snad mužským chtíčem. V době mého mládí nebyly dívky tak chtivé, neprahly po tom, aby se co nejdříve dozvěděly, jak to chodí mezi muži a ženami. Byly jsme vedeny k dobývání, toužily jsme  po romantice, která se konala. Randění za ruku, kytičky sněženek, polibky v parku. Ale hlavně nikam nespěchat, vše mělo svůj čas. Dnešní dívky jsou toho opakem. Rychle stárnou, jsou podbízivé a rády překročí hranici nevinnosti co nejdříve. Spěchají, nemají žádnou hrdost a ani neví, kolik ztrácí...