Děvčátko z Bosny

Vyprávění ženy, která vzpomíná na svou situaci před dvaceti lety, kdy věděla, že nikdy nebude moci mít své vlastní dítě

Motto "Každé trápení je k užitku, ale pouhé mluvení vede k nedostatku." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka)

Před dvaceti lety jsem byla mladá. Mladá a nešťastná. Myslela jsem si, že můj život skončil. Museli mi ze zdravotních důvodů odebrat dělohu a já se mohla rozloučit s představou, že budeme mít s manželem děti. Přáli jsme si mít tři kluky, k nimž by se později přidalo děvčátko. Osud bývá mnohdy krutý, nevyzpytatelný. Po operaci jsme s manželem prožívali krizi, kdy jsem mu navrhovala, ať mě opustí, ať odejde od ženy, která ve skutečnosti žádnou ženou není. Jen vykuchanou posvícenskou husou, jen vykotlaným stromem, jen pláňkou, která jablka nerodí. Bylo to období, které bych bez pomoci odborníků nezvládla. Jsem svým založením rodinný typ, nikdy mi nešlo o kariéru, mou kariérou mělo být mateřství, které mi však bylo odepřeno.

Nemohla jsem vidět těhotné ženy, pohled na balkóny, na nichž viselo dětské prádlo, ve mně vyvolával pláč. Nestýkala jsem se s kamarádkami, které už dítě měly. Připadala jsem si, jako bych měla na čele vypálené znamení, že nejsem žádnou ženou. Že přináším jen neštěstí, neštěstí svému muži, který byl ze mě zoufalý a který se ke všemu postavil lépe než já. Přišel domů s malým štěňátkem. Krásnou černou labradorkou. Aby mě rozptýlila. Naše malá Lasie. Pomohlo mi to. Ta malá černá kulička mi pomáhala rozptýlit mé dny, v nichž jsem se nenáviděla. Ale netrvalo to dlouho. Lasie nám zajel vlak. Na chalupě, kterou jsme si koupili, jsme ji nechali volně pobíhat. Nepočítali jsme s tím, že nám uteče k železničním kolejím, kudy projížděl vlak. A pod ním skončila naše malá Lasie. Další důvod, abych opětovně propadla depresi. Ptala jsem se sebe tolikrát, proč nás pronásleduje smůla. Proč nikdy nemůžeme mít své vlastní dítě, proč nám zahynula Lasie. Manžel si se mnou opravdu užil a dodnes jsem mu vděčná, že mě neopustil.

Časem přišel manžel s myšlenkou, abychom si adoptovali dítě. Byla jsem proti, protože si moje spolužačka  adoptovala dvě děti a litovala. S dětmi do jejího života vstoupily problémy, o nichž předtím neměla ani tušení. Kdykoli jsem ji s dětmi potkala, říkala, že by to nikomu nedoporučovala. Ale byla to její zkušenost. Nemohou být přece všechny děti stejné. Ale i přesto. Sídlily ve mně pochybnosti, manžel mi neoponoval, jen podotkl, že by nám dítě pomohlo. Že už zjišťoval situaci a je v kontaktu s jedním dětským domovem. 

A tak jsem se nakonec nechala manželem přesvědčit a jeli jsme se do dětského domova podívat. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, když jsme vstoupili do místnosti, v níž si hrály nejmenší děti. A z jedné skupinky se oddělila malá holčička a kráčela k nám. Tmavovláska s hnědýma očima. Vybrala si nás a já to vnímala jako prst osudu. Že to děvčátko bude naše dcera. 

Jovanka. Byly jí necelé dva roky, kdy se objevila v dětském domově. Její matka byla běženkyní z Bosny a na své cestě do nové země měla s sebou čtyři děti. Nejmladší dcerku nechala v Čechách. A my jsme se stali její novou rodinou. Malé tmavovlásky, jež v sobě nezapřela jižanský temperament. Jejím příchodem se náš život od základu změnil. Vše se točilo kolem ní a my s mužem věděli, že se jí nikdy nevzdáme. Nemusím popisovat martyrium, které nás čekalo, když jsme vyřizovali potřebné doklady. Bylo to nekonečné, ale podařilo se.

Lidé dokáží být zlí a my jsme chtěli zabránit tomu, aby někdo naší dceři sdělil, že nejsme její biologičtí rodiče. Jsme oba blonďáci s modrýma očima, při prvním pohledu je člověku jasné, že má dítě jiné rodiče. Řekli jsme jí vše, když začala brát rozum, uvedli jsme ji do příběhu rodičů, kteří hledají malé děvčátko. Děvčátko, které bude jejich dcerou.

Dnes už je dcera dospělá. Štěstí se na nás usmálo, když nám ji přivedlo do cesty, protože s ní problémy nebyly, pominu-li problémy v dospívání. Jovanka má umělecké nadání, odmalička krásně malovala a přitahovalo ji umění. Její cesta vedla na uměleckoprůmyslovou školu. 

"Odvážnému štěstí přeje," přísloví, které je poplatné našemu příběhu. K tomu, abyste si adoptovali dítě je krom jiného zapotřebí i jistá dávka odvahy. Odvahy, že dokážete čelit předsudkům, které tu panují. Odvahy, že zvládnete přijmout cizí dítě, že je budete brát se všemi pro i proti, protože jsou v něm cizí geny, které budete těžko ovládat. Ale stojí to za to. Stojí to za to, když víte, že jste pomohli někomu, kdo potřeboval mít svou mámu a tátu...