Darek

Vyprávění ženy o tom, jak na ni jeden večer zazvoní policie. Ona se vyděsí, že se něco stalo jejímu synovi

Motto "Volám k Hospodinu, úpím, volám k Hospodinu, prosím, před ním vylévám své lkaní, o svém soužení mu vypovídám..." (Žalm 142)

V úterý jsem šla spát brzy. Byla jsem po celém dni utahaná a oči se mi klížily už při zprávách. Neměla bych tolik pracovat a měla bych víc odpočívat. Potřebuji dovolenou, hodně spát, to si říkám stále, ale neumím v sobě ukočírovat svou chuť po práci. Vím, že inklinuji k závislostem, citovou závislost jsem vyměnila za práci, která mně přináší naplnění.

Najednou mě ze sna probudí pronikavé drnčení zvonku. Zprvu jsem celá zpitomělá, než mi dojde, že se mi to nezdá. Vyhlédnu z okna a vidím policejní auto. Vše se ve mně stáhne, celá se roztřesu, protože mě napadne, že se něco stalo mému synovi. "Znáte Darka Čermáka?" vyvede mě policista z omylu. "Ano, znám, stalo se něco?" ptám se. "Srazilo ho auto a uvedl vás jako osobu blízkou, můžete si převzít jeho osobní věci a klíče od bytu?"

Darek. Mladý muž, není mu ani třicet let. Před časem se přistěhoval k nám do domu a od prvního pohledu vám bylo jasné, že je to sportovec tělem i duší. Pochází odněkud z Vysočiny, někdy jsem mu dělávala vrbu, on mi pro změnu pomáhal s počítačem. Také ode mě dostal britské koťátko, když se Líza okotila, a já sháněla někoho, kdo si vezme kocourka. Narodili se jí dva, ale jeden do týdne zemřel. Zbyl jen jeden malý modrošedý uličník, kterého si Darek vzal rád. Dal mu jméno Toník.

Darek pracoval jako vychovatel v dětském domově, jednou mě poprosil, zda by mohl své malé svěřenkyně přivést ke mně domů, aby viděly, jak se žije mimo domov. Pět malých princezen s očima navrch hlavy si prohlíželo můj byt s údivem, ostychem, který jim pomohla odbourat kočka Líza.

Darek leží v nemocnici. V poslední době se mu smůla lepí na paty. Nejprve se s ním rozešla jeho dlouhodobá přítelkyně a teď jej postihla nehoda. Když se vracel na kole z práce, nedalo mu na křižovatce přednost auto a srazilo jej. Řidič z místa nehody odjel, policie jen ví, že to byla zelená felicie. Darek přišel o ledvinu, slezinu, utrpěl úraz hlavy a ještě, než upadl do kómatu, uvedl mě jako blízkou osobu. Přebírám jeho kolo, klíče od bytu, abych si mohla k sobě vzít Toníka. Jak moc se mi chtělo spát a rychle jsem usnula, spánek je ten tam a já cítím, že už neusnu. Myslím na Darkovu mámu, jež je rozvedená stejně jako já a pro niž Darek znamená vše. Jak asi přijme zprávu, že její syn bojuje o život. Skoro půlnoc a mně to přijde, že jsem se vyspala dost. Snad bych měla jít do Darkova bytu a vzít k sobě kocourka. I když kočka dokáže být sama a vystačit si, přesto i tato bytost vám dá najevo, že vás potřebuje. A Toník není žádnou výjimkou. Zprvu se mě bál, ale nakonec se nechal nachytat na kočičí mls, a nebylo těžké vzít jej do náruče a odnést ke mně domů.

Sedím u Darkovy postele a tiše se modlím. Aby mě Bůh vyslyšel a zachoval Darkovi život. Když jsem vstoupila do pokoje JIP, udělalo se mi mdlo, když jsem viděla všechny ty trubičky a přístroje, které udržují Darkův život. Ucítila jsem ve svých očích slzy, ale věděla jsem, že se musím ovládnout. Že Darek nepotřebuje žádnou lítost, že potřebuje sílu, aby mohl žít dál. Držím jej za ruku a promlouvám k němu. Jeho ruka se pohnula, což je dobré znamení. Zítra má přijet jeho máma, která na tom není zdravotně dobře, informace o synovi jí přitížila, cesta z Vysočiny nebude pro ni lehká. Ale každá máma se dokáže zmobilizovat, jestliže cítí, že je její dítě v ohrožení. A Darkova máma toho není výjimkou.

Darek přežil. Jeho mladý organismus zabojoval a on se tak mohl opět vrátit do života. Avšak s jistým handicapem. Bez sleziny, bez jedné ledviny bude po celý svůj život limitován. Jeho sportovní aktivity mohou probíhat s určitým omezením. Řidiče zelené felicie policie nikdy nevypátrala. Jeho přítelkyně se k němu vrátila zpět a plánují spolu svatbu...