Cvičky

Jarmily. Kdopak by neznal tyto cvičky. Komunisté je nazvali Jarmilami a dali tak poněkud všední punc jménu Jarmila

Motto "V den dobrý užívej dobra a v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Bůh proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm." (Kazatel 5 - 6, Zamyšlení nad životem, Co je lepší? 7.14)

Karel Hynek Mácha si pro svůj Máj zvolil dívku jménem Jarmila. K ní promlouval nehynoucí láskou, ale domnívá-li se někdo, že získalo toto ženské jméno na veliké oblibě, asi se mýlí. A zvlášť dnes, kdy jména našich děti hýří všemožnými postavami z amerických filmů. Komunisté tomu jménu dali rovněž co proto, protože se od 60. let začaly vyrábět cvičky, které nazvali Jarmilami. Nenosili jsme boty, naše nohy zdobily Jarmily, chodidla se v nich potila, byly ponejvíce nošeny na hodiny tělesné výchovy. Ale protože v prodejnách nebyly k dostání boty typu dnešních balerínek, mnohé ženy si Jarmily obarvily, odstřihly z nich gumu a mohly kráčet jako tančící baletky. Baletky v Jarmilách.

Prvomájové průvody. Kdo by je neznal z předlistopadové doby. Tam nejít, člověk si koledoval o průšvih. Ale jako děti jsme tyto průvody milovaly. Líbila se nám jejich barevnost, optimistická hudba a hlavně alegorické vozy. Nám dětem nevadilo kráčet v prvomájovém průvodu, připadaly jsme si důležité. A na 1. máj jsem se těšila. Jednoho roku jsme jako malí školáci museli kráčet oděni ve sportovním, na nohou jsme museli mít cvičky. Maminka mi Jarmily samozřejmě koupila, jenže mě tenkrát nevzala s sebou a koupila mi menší velikost. A protože se jí nechtělo boty měnit, vyřešila to po svém. U palců vystřihla otvory, boty přestaly tlačit, zato palce vykukovaly. Moje maminka si tenkrát vůbec neuvědomila, jak se budu cítit před svými spolužačkami. Každá měla krásné nové Jarmily, já sice také, ale s dírami. Neskutečně jsem se styděla. Šli jsme v průvodu a procházeli pod tribunou a já měla zkaženou náladu. Měla jsem pocit, že oči všech diváků směřují právě k mým nedokonalým Jarmilám, že všichni vidí mé palce, které nešlo zakrýt.

Krom tělocviku a spartakiády se Jarmily v naší rodině ujaly i jako boty do vody. Jezdili jsme každoročně do Bulharska a cvičky jsme nosili na koupání. A jednou se stalo, že byly velké vlny, my v nich se s bratrem blbli a já cvičku ztratila. Vrátila jsem se ke stanu jen s jednou, ale bylo mi to jedno. Šla jsem se osprchovat a maminka za mnou do sprchy přiběhla s tím, kde mám Jarmilu. Já jí odpověděla, že se mi někde v moři ztratila. V tu chvíli se tam také sprchovala jiná Češka, které nedošlo, že hovoříme o cvičce, ale myslela si, že se pod Jarmilou skrývá nějaká dívka. Zůstala na nás zírat a my ji při tom nechaly.

Cvičky se stále ještě nosí. Já už ne, už takovou obuv nepotřebuji, už nemám hodiny tělocviku.  Ale Jarmily jsou stále k dostání. Jen cena musí být jiná, jako u všeho, co tu bývalo a je stále.