Co mě drží nad vodou

Když jsem se narodila a moje maminka řekla porodní asistence, že se budu jmenovat Helena, ta se zhrozila s tím, že jméno Helena znamená neštěstí

Můj život není záviděníhodný. Do svých čtyř let jsem se potloukala po nemocnicích, dokonce se můj zdravotní stav vyhrotil natolik, že jsem byla na umření a lékaři se ptali mých rodičů, zda mají ještě jiné dítě. Jenže tenkrát mě v tom mé srdce nenechalo, bilo za mě, a tak jsem nakonec setrvala...

Setrvala jsem, nicméně mi Osud naložil pořádný kříž, jenž musím neustále nosit. Když už mám pocit, že pociťuji jakousi úlevu, že tu snad jsou okamžiky mého žití světlejší, je tu opět můj Osud a naloží mi ještě víc...Nevzdávám to, proto tu stále jsem...

Abych se ze všeho, co mi Osud nadělil a neustále naděluje, nezbláznila, držím se slov Coco Chanel. Ta kdysi prohlásila, že když se žena cítí bídně, musí o to lépe vypadat. A tak vypadám dobře. Čím lépe vypadám, tím hůř je v mé duši. Ale to nikdo netuší. Slova slavné návrhářky jsem si opravdu vzala k srdci a velmi dbám o to, jak vypadám. Nikdy nevypadám jako hastroš ani doma, toť má životní filozofie, již velmi ovlivnila Coco Chanel, bezesporu slavná žena, přičemž v jejím osobním životě tomu mohlo být naopak. To, že nevypadám pod obraz, nenechává klidnými důchodce, s nimiž v domě žiji. Dlouho jsem se trápila tím, jak je možné, že se někteří lidé chovají tak, jak se chovají, zvlášť, když jde o seniory. Najít u svého auta prořezané pneumatiky či na svém balkoně nacházet odpad či mít na poštovní schránce namalovanou ženskou vagínu se stalo stereotypem soužití s důchodci. Pak mi to došlo. Oni na rozdil ode mě dostali byt od dolů zadarmo někdy v 60. letech minulého století, já si byt musela koupit po roce 2000. Už dnes mi je jaksi jasné, že tito lidé jsou absolventi zvláštní školy šarmu, již absolvovali z předmětů, jimiž jsou např. arogance, pomluva, závist, ukrát vše, co můžeš, zdevastuj, co můžeš...

Když jsem ukončila VŠ, vdala jsem se, začala jsem učit na gymnáziu a určitě nebylo mým cílem se profesně realizovat. Chtěla jsem mít tři syny. Nakonec zůstalo jen u syna jednoho, neb mě i mého syna manžel opustil po jeho narození. Už jsem neplánovala mít žádné dítě, protože neuznávám, když si žena pořizuje děti s různými partnery, prvorozené dítě by pak mohlo být odsunuto na druhou kolej. To jsem svému synu nikdy nechtěla způsobit.

Zatím nechci rekapitulovat svůj život, nechci příliš hovořit o svých výhrách či prohrách. Jsem stále ženou, jež je pracovně velmi vytížená a jež si musí připustit, že práce se stala smyslem jejího bytí. Není to rozhodně její rodina. Přiznávám, že mám s tímto jisté problémy, ale s tím nic nenadělám. Práce se pro mě stala pilířem a jistotou v tomto nejistém světě. Pomáhá mi neustále se rozvíjet, což není vůbec na škodu. Přináší mi samozřejmě finanční ohodnocení a já se tak mohu rozmazlovat. Mohu se odměňovat, mohu si dělat malé i velké radosti, mohu obdarovávat ty, o nichž si myslím, že mou pomoc potřebují. Když už se mám jednou dobře, neměla bych myslet jen na sebe, ale i na jiné...a toto činí můj život bohatším. Tím, že finančně nestrádám, mohu cestovat po celém světě, což má být smysl mého života. Beru, přiznávám, že cestování je velkým bohatstvím, kterého se mi dostalo...

Začala jsem se v srpnu učit portugalsky, dala jsem si za cíl, že se portugalsky naučím. I tato má ctižádost mě drží nad vodou, jinak bych se opravdu musela zbohnit, když se podívám, co se v mém rodinném životě děje...

Měla-li bych shrnout to, co mě stále drží nad vodou, pak jsou to slova slavné návrhářky Coco Chanel, že žena má vypadat co nejlíp, když se cítí nejhůř. Její slova se stala mou životní filozofií a stále dávají smysl, proč tu jsem. A k tomu práce a ochota učit se něčemu novému, v mém případě je to portugalština...