Co komunisté skrývali

Každá totalita je pro člověka špatná. Ať jde o nacismus, nebo o komunismus, žádná z nich nepřináší nic pěkného

Motto "Kdo pohrdá svým druhem, hřeší, kdežto blaze tomu, kdo se slitovává nad utištěnými. (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 14.21)

Komunisté toho hodně tajili, často mlžili a lhali. Tím ale nechci říci, že soudobá politika je bez poskvrny. Vůbec ne. I někteří přední politici a vlivní z úst kolikrát vypouštějí něco, co je velmi vzdálené pravdě. Zřejmě stejně jako komunisté sázejí na to, že jim jejich zkreslené výpovědi občané uvěří. Ale mohu je ujistit, že mezi našimi lidmi najdeme spoustu takových, kteří umí používat mozek a kteří nejsou žádnými hlupáky, aby jen tak spolkli, co se jim ze sdělovacích prostředků nese. Stejně tak je těžko uvěřit všem polistopadovým zbohatlíkům, kteří se dostali k majetku, jehož nemohli nabýt zákonným způsobem. Ale o tom nechci psát.

Zpět k soudruhům. Ti měli rádi pouze takové občany, kteří byli silní, pracovití a cele oddaní myšlenkám socialismu. Je to patrné, když vidíme sochy či některé obrazy té doby. Na nich bývá velmi často  zobrazen dělný člověk nebo voják. Člověk s kladivem či voják s kulometem. Zobrazovali sílu, kterou měli soudruzi velmi rádi. A co neměli rádi, nebo spíš koho neměli rádi? Lidi s tělesným či mentálním postižením. Tito lidé byli ukryti, protože handicapovaný člověk byl v rozporu se silným budovatelem, dělníkem či rolníkem, kteří byli tak pracovití, že se z nich stávali úderníci. Byli předurčeni k nadlidským výkonům. Výkonům pro vlast. Takové jsme vídali v budovatelských filmech, o takových se psalo v budovatelských románech. Ale lidi s postižením? Ti museli být někam odsunuti, byli nežádoucími. Život postiženého člověka byl snad ještě horší před Listopadem než dnes. Někdy musel handicapovaný člověk čekat na invalidní vozík až deset let. Nedal se žádný koupit, na Západě je měli, ale kdo se tam dostal?

Vzpomínám-li si na své dětství či mladé roky, vůbec si neuvědomuji, že bych byla potkávala na ulicích postižené lidi. Ti jako by neexistovali, což může mít za následek, že i v současné době mohou někteří lidé nahlížet na handicapované s nepochopením. Jako by ani nebyli, může být toto chápáno jako pozůstatek totalitní éry. 

Člověk může být šťastný, když je zdravý, když má zdravé děti. Ale ne každému se toto v životě poštěstí. Někdo se narodí s vrozenými vadami, u někoho v raném věku propukne nevyléčitelná choroba, jež jej odsoudí k životu na invalidním vozíku. Je odkázán na pomoc jiného. Někdo se stane obětí dopravní nehody. 

I když už se některé věci změnily, přesto si nemyslím, že by měli lidé handicapovaní a jejich rodiny na růžích ustláno. Bývají znevýhodňováni ve všech směrech a jejich život se sestává z pomůcek, bez nichž by byli ztraceni. A pořízení čehokoli je otázkou peněz, což mnoho handicapovaných lidí nemá, bývá to finančně náročné i pro jejich rodiny.

Uvědomím-li si, kolik peněz se vyhází ze státního rozpočtu, o školství bych toho mohla napsat nepřeberně, pak cítím velké roztrpčení, když vidím někoho, kdo neměl to štěstí, aby se narodil zdravý. Třeba krásný jedenáctiletý kluk, jenž trpí svalovou dystrofií a je cele odkázán na invalidní vozík, na péči jiných. Své rodiny. A tento kluk ví, že je v podstatě velký zázrak, že je ještě naživu, protože mu lékaři předvídali konec života mnohem dřív. On ví, že mu moc času nezbývá, přesto jde do každého dne naplno, s novou energií, i když mu sil postupně ubývá. Hoch měl jediné štěstí v tom, že se narodil do rodiny, jež je finančně zabezpečená a může mu dovolit to, co si mnozí handicapovaní nemohou dovolit. Kvalitní invalidní vozík, různé zdravotní pomůcky, které nebývají hrazeny zdravotními pojišťovnami.

Komunisté neměli rádi postižené lidi, ale musím říci, že i v dnešní době nevěnujeme handicapovaným tolik, kolik si oni zaslouží. Své by vám o tom řekli oni samotní, případně jejich blízcí. V porovnání s předlistopadovou dobou je vidět zlepšení, ale to nestačí. Měli bychom si více vážit toho, že jsme se narodili zdraví, a naopak se snažit pomáhat lidem, kteří jsou odkázáni na pomoc jiných. Měli by to hlavně vědět naši politici, protože stále v naší zemi setrvává trend zasouvat handicapované někam, odkud je přímo nevidíme. Odkud nemusíme a mnohdy ani nechceme řešit problémy, způsobené jejich handicapem.