Čím to je, že jsou lidé tak otrávení

Čím to je, že jsou lidé tak otrávení, vždyť mají důvod se radovat. Životní úroveň se zvyšuje, jezdíme novými auty, cestujeme. Ale jsme naštvaní.

Motto "Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost? Lidé, soudíte dle práva? V zemi jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou. Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. Mají jedu jako hadi, jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši, aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání." (Žalm 58, Opravdu svou němotou hlásíte spravedlnost?)

Čím to je, že jsou lidé tak otrávení, vždyť mají důvod se radovat. Životní úroveň se zvyšuje, jezdíme novými auty, cestujeme. Ale přesto jsme naštvaní. Jsme k sobě hrubí, arogantní, mnozí hovoří jazykem chátry. Ale takové to přece nebývalo.

Jaké to bylo za vlády soudruhů? Vzhledem k tomu, že komunisté tvořili jen deset procent populace, lidé nebyli tolik rozhádaní. Dá se říci, že většina obyvatel komunisty nesnášela, nesnášela Rusy díky okupaci, lidé se tolik nerozčilovali nad politikou, protože věděli, že ji nemohou změnit. V novinách se převážně psalo o úspěšném budování socialismu v naší zemi, o tom bylo lze se zejména dočíst v Rudém právu, protože ostatní denní tisk byl podpultový. Mladá fronta, Lidová demokracie či Svobodné slovo. Tyto noviny jste běžně nekoupili, protože se těžko sháněly. V TV zprávách se to rovněž propagandou hemžilo a vše se neslo ve velmi pozitivním duchu, jak nám ekonomika klape a jak imperialisty porazíme. Žili jsme v nemateriálním světě, protože téměř nic nebylo k sehnání. Základní potraviny, jako mléko, máslo, chléb, jste si mohli koupit, ale jinak byl sortiment veškerého zboží velmi omezený. Platilo pro všechny obchody. Do oděvů jsem vůbec nechodila, protože se tam prodávaly neprodejné kusy, které se nedaly nosit. Leda tak v JZD. Musela jsem si veškeré oblečení ušít sama. Látky naštěstí k sehnání byly. Vzhledem k tomu, že bylo vše limitované, lidé se radovali z maličkostí. Když jsem třeba dostala poukázku k MDŽ do drogerie, poštěstilo se mi koupit zahraniční prací prášek s vůní zeleného jablka. Neumíte si představit, jak jsem byla šťastná. A z takových malých okamžiků štěstí se náš život sestával. I když nám byl do hlav vtloukán materialismus, prázdné regály v obchodech hovořily o něčem jiném, a tak lidé jako já prožívali radosti duchovního světa (což mi naštěstí i v kapitalismu bez lidské tváře zůstalo). Za socialismu s rádoby lidskou tváří se hromadně nadávalo na režim, výjimku tvořili soudruzi, ale jinak se dá říci, že bylo mezi lidmi více pospolitosti. Víc jsme se smáli, víc jsme hledali narážek na zhovadilost totalitního režimu v podání našich herců, spisovatelů či filmových tvůrců.

Dnes žijeme v době, kdy je všechno k mání. Do našich životů vstoupil konzum a je to na některých z nás hodně vidět. Už se nedokážeme radovat z toho, že jsme si vystáli čtvrteční frontu před knihkupectvím, protože si můžeme knihy pohodlně kupovat. Totéž platí i o autech. Nejezdíme v ojetinách, ale parkoviště i komunikace praskají ve švech. Aut tu za chvíli bude víc než lidí. Cestujeme. Poznáváme jiné země. Co bychom byli dali za to, kdybychom za totality mohli volně cestovat. Dnes je to možné. Přesto lidé nejsou šťastnější, z čehož plyne, že hmotné statky nejsou zárukou větší spokojenosti, spíše větší prázdnoty. Dříve se lidé moc o politiku nezajímali, věděli, že žijí v zemi, v níž jsou rozmístěny ruské tanky a ruská armáda. Dnes jsou lidé z politiky frustrovaní, protože vidí, že polistopadové ideály zmizely, zmizelo nadšení a je tu místo toho drancování země. I lidské duše jsou vydrancované, protože mnozí polistopadoví politici způsobují voličům nové a nové frustrace. 

Po ekonomické stránce se nám daří lépe. Ale to je asi tak vše. Smějeme se málo, dřív jsme si dělali legraci ze soudruhů, v kurzu byli Jakeš s Biĺakem, ti vedli, neb se jejich projevy vyznačovaly velkou dávkou stupidity. Národ se tím bavil. Dnes nám do smíchu moc není, když vidíme podpásovky, které si jednotliví politici dávají navzájem. Lidé se rozštěpili podle toho, který politik jim sedí. A to nás dělí čím dál víc. Od staronového prezidenta lze očekávat, že se celkové klima mezi lidmi ještě zhorší. Že tu bude nedýchatelno a lidé budou emigrovat. Buď odejdou do zahraničí, nebo emigrují do svého vnitřního světa jako kdysi Komenský. Ten rovněž našel ráj ve svém srdci, když viděl, že svět kolem něj je jen labyrint. I ten dnešní svět se změnil v labyrint, v němž se lidé ztrácejí. Lidé zapomínají na slova, zapomínají spolu hovořit, a kde není komunikace, není cesta. Proto se bude utíkat do vlastního nitra, jež může být útěchou všem zbloudilým.

Ač nežiji v Praze, neznamená to, že bych měla volit Miloše Zemana, komunisty, SPD či marketingový projekt ANO, jenž spíše vypadá jako novodobé svazácké hnutí přestárlých i těch mladších. Nemohla bych se nikdy snížit ke sprostotě, lžím, manipulaci a nesvobodě. Až příliš hluboko se ve mně usadil klukovský úsměv Václava Havla a statečnost Jana Palacha. Oba považuji za velikány svého života, na které jen tak někdo nemá a mít ani nebude. Odtud pramení má celková skleslost při pohledu, kdo že to na naší politické scéně přebral vedení. Jako by se nám vracela normalizace a to je hodně špatné. I za soudruhů byli funkcionáři chráněni, mohli si dovolit to, co běžný člověk nemůže. Porušovat zákon a soudci k nim měli být shovívaví. A ono je to zpět. Člověku zamrzá úsměv na rtech, protože už to jednou zažil...