Čas

O čase se nazpívalo mnoho písní, napsalo mnoho básní, čas je něco, co nelze vrátit zpět, v současnosti máme pocit, že přímo letí

Motto "Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas." (Kazatel 2 . 3, Všechno má svůj čas, 3.1)

Čas nikdy nevrátíme zpět. Čas je to nejdražší, co můžeme někomu dát. Čas neúprosně letí, kolikrát máme pocit, že sedíme na horské dráze, která s námi letí na trase život. Jen někdy můžeme mít pocit, že se čas vleče. Když stojíme na nádraží, náš vlak má zpoždění a každá minuta pro nás znamená celou věčnost. Nebo když čekáme na milovanou bytost, jež stále nejde a nejde, my hledíme na hodiny a čekání se nám zdá nekonečné.

I když máme kolem sebe spoustu šetřičů časů, stále se nám jej nedostává. A to platí mnohdy i lidech, kteří jsou na zaslouženém odpočinku. Máme stále méně času pro své kamarády, máme méně času pro své děti, vše se odvíjí ve zběsilé rychlosti, v níž sotva popadáme dech. Jako bychom byli stále tlačeni dopředu, nezastavovat se, rychle proletět životem a zastavit se až ve chvíli, kdy se dá očekávat, že už tu dlouho nepobudeme. Že už budeme muset odejít do končin, z nichž návratu není.

Je tu pondělí, a než se nadějeme, je tu pátek, my se radujeme, že jsou před námi dva dny volna. Ale opakuje se stále stejný scénář. I když si chceme svůj víkend prožít, jaksi to nejde. Vše kolem nás profrčí a my se opět ocitáme v kolotoči svých pracovních povinností. 

Moderní doba přinesla i moderní způsob života, kdy člověk nemá čas na druhého, nemá čas ani na sebe, vše pohlcuje naše práce a pak jsou to jen úlomky toho, na co jsme kdysi bývali zvyklí. Úlomky času, kdy se četly pohádky dětem, kdy se přátelé setkávali, kdy se četly noviny a knihy., kdy se chodilo do uměleckých galerií.

Jsme v neustálém pohybu, jenž se zrychluje stále více, kolikrát zažíváme pocit, že se nám nedostává kyslíku, dýcháme s obtížemi. Cítíme, že nestíháme, přitom jsme schopni udělat hodně práce, ale ta nám zabírá stále více času. Ale jaksi to nestačí, musíme ještě více zrychlit. Když se nás někdo zeptá, jak se máme, asi by bylo nejlepší odpovědět, že se nám daří rychle. Dobře ne, ale rychle. 

Uštvanost. I tak by se dal charakterizovat pocit dnešního člověka. Sedí v rychlíku, který nabral ohromnou rychlost. Rychlost, v níž televizní i rozhlasoví reportéři oddrmolí své zprávy ve chvatu, sporty se zrychlují, umělecké galerie se proletí rychlostí blesku, noviny a časopisy se nečtou, ale náš zrak je jen skenuje, protože na delší čtení nám nezbývá čas.

A stojí nám to za to? Vždyť žijeme jen jednou. Měli bychom se z toho více těšit a ne jen dobíhat, abychom splnili to, co máme. Rychlost z našeho života ukrádá čas na lidské dotyky, polibky, prožívání radosti ze sdílení. 

Dnes budu končit slovy Jiřího Wolkera "Slunce je veliký básník a napsalo krásnou báseň zlatým perem na naši zemi..." Velmi hezky vyjádřené, nemyslíte? Nemyslíte, že bychom měli pozastavit svůj čas a začíst se do básní, jež nám tu píše okolní svět?