Byli jsme tři

Vzpomínky muže, lékaře, na dětství, studia na gymnáziu, medicíně. Byli tři kamarádi, dva chlapci a dívka, jež byla zavražděna ve vlaku.

Motto "Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými." (Kazatel, Pamatuj na Stvořitele)

Byli jsme tři. Tři nerozluční kamarádi. Já, Jirka a Iva. Všichni tři jedináčci, kteří se narodili do dobře situovaných rodin.

Já jsem až do svých jedenácti let žil s rodiči  v Rakousku, neboť můj otec tam pracoval jako ředitel české pobočky. Když jsem se poprvé objevil na české základce, zprvu jsem tam působil, jako kdybych přiletěl odněkud z cizí planety. Do té doby jsem byl jen zvyklý na svět dospělých, navíc jsem pobýval v Rakousku, mí rodiče si hodně zakládali na tom, abych měl vystupování gentlemana. Dvanáctiletý gentleman na české základce. Všichni se mi zpočátku strašně smáli a dělali si ze mě legraci. Jediní, kdo se mě zastávali, byli Jirka a Iva. Bydleli v naší ulici, oba byli také svým způsobem předčasně dospělí, narodili se jako já starším rodičům s dobrým životním standardem, oba jedináčci. A tak jsem se stal i jejich kamarádem. Založili jsme spolu trio nerozlučných kamarádů. Rodiče nás brali na koncerty klasické hudby, my tři chodili do "lidušky", a když nám bylo patnáct, založili jsme své smyčcové trio. Zatímco naši vrstevníci byli blázni do Led Zeppelin, my tři se pravidelně scházeli a pořádali své vlastní komorní koncerty. A do toho jsme jezdili lyžovat, naši rodiče se sblížili a všechny tři rodiny trávily zimní prázdniny na horách. A v zimě jsme milovali bruslení. Do toho jsme hodně četli a na gymnáziu, kam jsme dále pokračovali, jsme vedli diskuse s profesory o autorech. Rádi jsme zabrousili do zakázaných děl, protože mí rodiče v Rakousku kupovali knihy českých autorů, kteří byli na indexu. Náš češtinář nás měl rád, jen jsem si vědom toho, že jsem mu některými svými dotazy připravoval chvilky vskutku krušné. 

Šťastné dětství a mládí. Tak bych charakterizoval čas, jenž mě spojoval s Jirkou a Ivou. Dovolím si tvrdit, že jsme byli nadaní úplně ve všem. Chodili jsme spolu do tanečních a vyhrávali taneční soutěže. Jirka tancoval s Ivou a já si za partnerku zvolil Jindřišku. Všem profesorům bylo jasné, že naše další cesta povede na vysokou. Já jsem snil o profesi urologa, Iva si už odmalička přála být dětskou lékařkou, jediný Jirka zvolil jinou školu. Šel studovat zahraniční obchod. V Praze jsme už neměli tolik času trávit jej všichni tři spolu, nicméně jsme se setkávali o víkendech. Ale i ty byly sporadické, protože jsme už každý měli vážné známosti. Já si na fakultě našel Janu, Jirka měl Hedviku a Iva se ve druhém ročníku provdala za jakéhosi Zdeňka. Byl z Prahy a z toho důvodu nejezdila Iva domů příliš často. Tak jednou měsíčně.

Bylo to snad někdy v zimě, trávil jsem studijní volno u rodičů, když mě kontaktovala policie, abych se dostavil k identifikaci zavražděné ženy. Studoval jsem tenkrát ve třetím ročníku a se zemřelými jsem už zkušenosti měl. Zvyknout se na to dá, ale zprvu není pitevna příjemná. Identifikace ženy v mém rodném městě. Zavražděná žena v nočním vlaku. Když jsem se tam dostavil, měl jsem co dělat, abych nezkolaboval. Onou zavražděnou byla Iva. Naše milovaná Iva, která měla vše před sebou, která by byla tou nejlepší mámou a dětskou lékařkou, byla uškrcena ve vlaku na toaletě. Jela tenkrát půlnočním vlakem, manžel ji doprovodil na nádraží, ona už domů nedojela. Kdyby býval průvodčí prošel vlakem a vše zkontroloval, byla by snad nezemřela. 

Po její identifikaci jsem se zavřel u sebe v pokoji a brečel jsem. Přijel Jirka a brečeli jsme spolu. Už s námi nebyla naše Iva. Nemluvím o tragédii, již museli prožít její milující rodiče. Nejsem si jist, zda někdy našli smysl svého života a zda se vůbec z takové tragédie vzpamatovali. Vraha se podařilo najít až po několika letech, měl na svědomí víc vražd žen. Muž na úrovni debility. Jednu ze zavražděných žen rozřezal a část jejího těla uchovával v lednici a uvařené pak s kumpány pojídal. Myslím, že byl posledním, kdo u nás dostal trest smrti. 

Dušičky. Pokaždé navštěvuji Ivin hrob, nikdy se neubráním slzám, jsem v tiché modlitbě a přeji jí tiché spočinutí Po této hrůzné zkušenosti jsem nikdy nepřijal zrušení trestu smrti, protože takový rozsudek má v některých případech své opodstatnění....