Byli jsme dřív opravdu lepší?

Občas člověk slýchá, jak někteří lidé říkají, že dřív se k sobě lidé chovali lépe. Že byly mezi nimi lepší vztahy. Je tomu opravdu tak?

Motto "Čest připadne moudrým do dědictví, hlupáci si však odnesou hanbu." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Rady a napomenutí, 3.15)

Občas slyším, jak někdo hořekuje nad dnešními mezilidskými vztahy, že se z našich životů vytratila slušnost. Že se dřív lidé k sobě chovali líp. Ale je tomu opravdu tak?

Každá doba si nese své pro a proti. V předlistopadové době neexistoval žádný internet, měli jsme dva televizní programy a v rozhlasovém vysílání tomu bylo obdobně. Noviny se sháněly horko těžko, k dostání bylo Rudé právo, ale Lidová demokracie, Svobodné slovo či Mladá fronta byly nedostatkové. Totéž platilo i o časopisech, které patřily mezi podpultovky. Například Mladý svět nebo Květy. Ve sdělovacích prostředcích jsme neslyšely o skandálech předních politiků, nepropíralo se soukromí celebrit. A člověk to tak bral. Média nepoužívala obecnou češtinu, ale diváku či posluchači se dostávalo kvalitního mateřského jazyka. Děti vyrůstaly v rodinách, svobodné matky byly výjimkou a nehledělo se na ně dobře. Ve školách učitelé používali spisovného jazyka, učitelé nemluvili hrubě ani vulgárně a byli respektováni. A to všechno nějakým způsobem utvářelo prostředí. Žili jsme v nedemokratické zemi, v níž panovala silná cenzura, a mnoho lidí toto vyřešilo emigrací. Emigrací na Západ. A když jste neemigrovali za pomyslné hranice, mohli jste emigrovat do vlastní duše. Mít svůj vnitřní svět, kam jste nepustili nic, co by vás iritovalo.

Nová doba přinesla nové problémy. Dnes je vše hlavně o penězích a o zisku a firmy tomu podřizují vše. A tomu se musí přizpůsobit i zaměstnanci. Aby se dobře vyrábělo, aby se dobře prodávalo, aby se porazila konkurence. A volí se k tomu cesty nejrozličnější. Život se stal uspěchaným, lidé pracují více než dříve, nemají čas na své blízké, na své volnočasové aktivity. Dřív jim času zbývalo poměrně více. A tento životní styl s člověkem také zamává. Máme sice demokracii, ale kolik lidí je schopno v ní žít? Přijde mi kolikrát, že máme demokracii naruby. Pořád se zohledňují lidská práva těch a těch a výsledek všeho? Ve školách jsou děti, které mají kázeňské problémy, jsou hrubé, agresívní, líné, šikanují jiné, diskriminují nadané spolužáky. Učitelé nemají téměř žádné páky, aby nevychované a nevzdělavatelné děti usměrnili. Mnoho dnešních dětí nežije v rodinách, manželství vzalo za své a svobodná matka je chápána jako přirozený jev. Každý si dovolí tolik, kolik je mu dovoleno. Hovořím o dětech. Mezi dívkami už v předškolním věku najdeme takové, které nosí nalakované nehty. Na základních školách se setkáváme s dívkami, jež jsou a chtějí být předčasně dospělé, i když ještě psychicky nedozrály. Nosí nabarvené vlasy, make up, tetování, piercing, umělé nehty. Nikdo jim nestanovil limity, co se smí a co se nesmí. I když je Velká Británie hodně demokratická země, pokud jde o líčení dívek, je v tomto směru velmi přísná. A od líčení můžeme přejít k osvětě. Děti rychle přicházejí o dětství, jsou příliš brzy vtahovány do světa dospělosti, do světa sexu, což není vůbec dobře. Nejvíc se mi nelíbí hrubost výrazů, které některé děti používají. A s nimi i někteří učitelé. Je smutným obrazem doby, když slyšíte mluvit učitelku, jejíž výrazový slovník se sestává ze sprostých slov. Rodiny i škola vzaly za své a je to bohužel velmi patrné. 

Dnes máme velké množství televizních programů, rozhlasových stanic, máme internet. Valí se na nás spousta informací, můžeme vidět nesčetné množství filmů. Jenže jaká kvalita se nám nabízí. Z komerčních zpráv se dozvídáme žinantní informace ze světa našich celebrit, ze světa našich politiků. A to kolikrát opepřené velmi nehezkým jazykem. V otázce jsou peníze a zisk, diváka či posluchače přitáhne něco, co vyvolá velkou pozornost. A na to sdělovací prostředky sázejí. Dříve hlasatelé televizních i rozhlasových zpráv hovořili pěknou češtinou, dnes ji můžeme slyšet jen na ČT 1, 2 a 24, jinak je to moc ošklivé. A vůbec nehodnotím filmy, které je možno zhlédnout. Většinu z nich lze označit za bohapustý brak. Krváky a střílečky, k tomu oplzlý sex a vulgární jazyk. Realita mnohých dnešních filmů.

Nemyslím si, že se dřív lidé k sobě chovali lépe, spíš si k sobě tolik nedovolili. Žili v jiném společenském zřízení. Měli víc strachu. A v dnešní, kolikrát demokracii naruby, se mnozí lidé chovají víc než odpudivě. Bydlím v domě, v němž většinu obyvatel tvoří senioři. Věk přes šedesát  až přes osmdesát. Chovají se k sobě hrubě a neurvale, žijí v pospolité nenávisti. Řekne-li dnes někdo, že mládež je nevychovaná, může to být pravda, ale rovněž je pravdou, že se mnozí dospělí i senioři chovat neumí. Ono je totiž jednodušší chovat se jako hulvát, než se více kontrolovat a být zásadový v tom, že žena by se měla chovat jako dáma a muž jako gentleman.

I v dnešní době má člověk možnost emigrace. Aby tolik nevnímal hrubost, nenasytnost a syrovost doby, emigruje do svého světa, v němž jsou hodnoty odlišné od konzumního stylu života. Lidé jsou v podstatě stále stejní, stačí se podívat na některou z her W. Shakespeara či přečíst si některou z Canterburských povídek W. Chaucera či Nerudovy Povídky malostranské. Doba se mění, ale lidské povahy zůstávají. Jen obnovený kapitalismus v českých poměrech nechal vyplavat na povrch hodně špíny, již ani kanály nejsou s to pobrat. 

Vše začíná u každého jednotlivce. Jsem-li slušný, zůstanu tak a nemůže se na tom nic změnit. Je to věcí mých zásad i toho, čeho si v životě cením. A máme-li pocit, že dřív takoví lidé nebývali, může to být mylné. Spíš dokázali skrývat svou ničemnost, již až demokracie odhaluje...