Bludný kruh

Psychologicky laděné vyprávění ženy o vztahu s mužem, k němuž ji něco přitahuje, přitom z něj pociťuje strach, připadá si jako v bludném kruhu

Motto "Hospodine, přej sluchu mým slovům, měj porozumění pro mou zneklidněnou mysl. Pozornost mi věnuj, když o pomoc volám, můj Králi, můj Bože, vždyť modlím se k tobě!" (První kniha žalmů, Žalm 5, Hospodine, přej uchu mým slovům)

V noci jsem špatně spala. Probouzela jsem se, abych znovu upadla do spánku, jenž odrážel mé neklidné nitro. A snad proto se mi k ránu zdálo o černé zmiji? Hrůzou jsem se probudila, protože mám z hadů fobii a vím, že nikdy nenesou nic dobrého. Mám dnes letět domů a jsem plná divného tušení. Má se mi něco stát, až poletím? Nebo v tom bude Martin? Pokaždé před odletem pociťuji jistou dávku nervozity, ale dnes je v tom něco dosud nepoznané. Duše se smrskla a já si neumím vysvětlit, co v tom je. Vracím se domů ze slunné Dubaje a pociťuji cestovní horečku. Abych na nic nezapomněla, ale to by mě tolik netrápilo. Spíš mě nenechává v klidu Martin. Vím, že v zájmu nás obou náš vztah skončí. Sice mě Martin přitahuje, ale zároveň kolikrát zažívám pocit, že mně ten člověk jednou strašně ublíží.

S Martinem jsem prožívala milování, které předčilo vše, co jsem kdy prožila, a to se mezi námi stalo velkým pojítkem. S Martinem jsem se mohla procházet až do rána a my tak mohli spolu hovořit o všem, co je na tomto světě nehmatatelné. Duchovní svět pro mě představuje jakousi nadstavbu, vím, že tuto nadstavbu potřebuji, jinak by byl život placatý. Ale v mém životě není nikdy nic jednoduché. A o Martinovi to platilo taktéž. Byla v něm až zhoubná krutost. Měl stavy, kdy jsem se ho bála, kdy se ho báli všichni zaměstnanci jeho firmy. Naznačovali mi, ať si dám na něj pozor, že dokáže ublížit. Z ničeho nic jako by jej ovládal ďábel, stojíte tváři tvář člověku, o němž jste si mysleli, že vás miluje, on vám tiskne krk a vy se dusíte. Nerozumíte, kde se v něm vzalo tolik agresivity. Nedokážu ze sebe smýt obraz, kdy Martin mlátí Britu, fenku zlatého retrívra. Dostal ji jako dárek od bývalé přítelkyně. Udělal to před mýma očima dvakrát a nedal si říct, když jsem na něj křičela, ať ji nechá. Skučela bolestí a její bolest prostoupila i mnou. Nedokázali jsme se na ničem domluvit, oba jsme měli pocit, že stále chodíme v bludném kruhu, z něhož není úniku. Musela jsem vyhledat psychologa, aby mi pomohl rozplést city, které se zamotaly do podivného uzlu, který jsem neuměla rozvázat. Člověk by řekl studovaná žena, a přitom se nedokáže zorientovat ve svém životě. 

Návštěva psychologa mi pomohla. Starší pán, který začal tím, že se mě ptal, jak věci fungovaly v mém dětství. Utvářel je despotický otec, který v nás vyvolával strach, báli jsme se jej, abychom se nestali terčem jeho nahromaděných tenzí, kdy na nás řval a sahal po řemenu, kterým nás mlátil. Moje matka. Poslechla otce na slovo. Nesměla pracovat, nesměla se s nikým stýkat. Jen být doma a čekat, až přijde krutovládce domů. A Martinovo dětství? Poznala jsem jeho rodiče. Jeho otec klidný pán, který se celý život hrbil pod nadvládou své panovačné ženy. A to se ukázalo oním místem, v němž jsem se my dva nemohli nikdy setkat, byla to naše Achillova pata. Každý jsme si nesl ze svého dětství temný bod, který představoval autoritativního rodiče. V mém případě otec, v jeho případě matka. Tak jako já nejsem s to snést mužskou autoritu, projevuje-li se násilností, Martin je na tom obdobně. Nesnáší ženskou autoritu. Ta moje se projevuje tím, že jsem si vybudovala postavení nezávislé ženy, která se raději udře, než aby ztratila finanční nezávislost. Protože peníze člověku přinášejí svobodu, i když mnohdy draze vykoupenou. Jako svobodomyslná žena jsem se stala pro Martina těžko stravitelnou, protože on si přál mít vše pod kontrolou. Ke svému životu potřebuji volnost a ne z toho důvodu, abych tropila vylomeniny či nepravosti. Potřebuji volný pohyb, abych se mohla vracet k někomu, kdo mi dá lidské teplo. To Martin nechápal. Chtěl mě vlastnit, chtěl mě mít jako nové audi, a když jsem se tomuto bránila, spouštěly se v něm jakési obranné mechanismy, které si vytvořil už v dětství. Před svou mámou. 

Proto jsem potřebovala odletět do Dubaje, protože tam si vás nikdo nevšímá. Potkáváte místní, ale oni se dívají skrze vás, jako byste neexistovali. Dobře se mi tam pohybuje, protože mám dost prostoru být jen se sebou, nejste nikým obtěžováni, každý respektuje váš svět. Pominu-li některé ruské turisty, kteří na sebe upozorňují hlasitou ruštinou. Ale i tak. Prostoru na vaše úvahy o životě se vám dostává dostatečně. Když cestuji sama, necítím se nikdy sama. Nedovolí mi to můj vnitřní svět, kam patří i moje víra v Boha. Vím, že je se mnou, nikdy mě neopouští a někdy mi to dává pocítit. V Dubaji jsem si uvědomila, že je můj rozchod s Martinem nezvratný, že bychom trápili jeden druhého. Každý z nás si v sobě nese jakési vzorce, které se v něm formovaly kdysi dávno v dětství. Jsem hodně citová, ale umím si dát své věci do pořádku. A sem patřil i můj vztah s Martinem. Věděla jsem, že se musíme rozejít, v každém z nás se negativně vtiskl autoritativní rodič z dětství, což by nám činilo překážky v každodenním soužití. Soužití by bylo možné za cenu oboustranného strádání, oboustranných ústupků, v nichž bychom oba trpěli autoritou toho druhého, a to jsem nechtěla. Nechtěla jsem každodenní boj o moc, který by mohl skončit jako ve filmu Válka Roseových. Avšak v českých poměrech.

Pražské letiště. Konečně doma. Věděla jsem, že mě nebude nikdo čekat. Ale přesto. Někde na dně mé duše dřímala malá naděje, že mi přijde naproti. Nepřišel. A tak si vyzvednu na parkovišti auto a mohu jet domů. Stále se nemohu zbavit zvláštního pocitu stísněnosti. Neklidná noc, ošklivý sen, a jak jedu a přemýšlím, objeví se přede mnou pohřební vůz. Je prosklený a já tak mohu spatřit bílou rakev, ozdobenou na poslední cestu kohosi. Doprava se vleče a já mám dost prostoru přemýšlet o konečnosti našeho bytí tady na zemi. A opět. Divný pocit ve mně narůstá. Snad je násobený autem, jedoucím přede mnou, v němž se veze jeden z nás, aby učinil konečnou tečku za vším, co k němu na zemi patřilo. A z rádia slyším Stingův hlas, zpívající nádhernou baladu o síle vašeho srdce. Srdce je centrum naší lásky a já vím, že moje láska k Martinovi končí a je srovnatelná s bílou rakví, jedoucí ve voze přede mnou.

Když jsem konečně dorazila domů, čekalo mě překvapení všech překvapení. Ještě před odletem jsem nechala Martinovi klíče od bytu, aby se smiloval nad mými květinami. On se smiloval, ale vyřešil vše způsobem sobě vlastním. Odstěhoval mi nábytek a na kuchyňské lince mi zanechal dopis, v němž mi vše vysvětluje. Že si neumí představit beze mě žít, že si mě chce vzít, a proto mi v mé nepřítomnosti odstěhoval téměř veškerý nábytek do svého poloprázdného bytu. Nevykradl mě. Učinil něco jiného. Ve své bezradnosti nad mou nespoutaností si myslel, že naše společné žití vyřeší všechny problémy, s nimiž jsme se v našem vztahu potýkali.

Když jsem mu volala, nebral mi telefon. Napsala jsem mu tedy sms, že si své věci z jeho bytu odstěhuji domů zpět. Stejně jako on jsem měla klíče od jeho bytu. Na mou sms mi odpověděl "OK". Stísněnost zmizela, byla vystřídána tím, že jsem sháněla stěhovací firmu, která mi při mém návratu domů pomůže. Věřím, že můj sen o černé zmiji, pohřební vůz s bílou rakví a Stingova balada byla předzvěstí něčeho, co jsem po svém příletu z Dubaje nečekala, a vyřešila tak, abych mohla být volná. Příklad mé matky, co se stane s člověkem, který se nechá ovládat jiným a stane se cele závislým na vůli svého partnera, je pro mě natolik odstrašujícím, že vím, že bych si její cestu nikdy dobrovolně nezvolila.

Sešli jsme se spolu po letech. Napsal mi, že by se chtěl se mnou setkat, že jsem v jeho srdci zůstala ženou, na niž se zapomenout nedá. Nezměnil se, změnil svůj stav. Oženil se. Strávili jsme spolu jeden večer, abychom nechali opět rozehrát naše těla. Oba jsme věděli, že je to naše poslední sbohem...