Asistentka

Příběh mladé ženy, která je šťastná, že se jí po měsících nezaměstnanosti podařilo sehnat práci, avšak naráží zde na problém, je to její šéf a jeho očekávání, jež má s ní ne jako asistentkou, ale jako ženou

Motto"Kdo s ženou cizoloží, nemá rozum, k vlastní zkáze to činí. Sklidí jen rány a hanbu a jeho potupa nebude smazána" (Přísloví Šalamounova, První sbírka)

Nevím, jestli někdy přestanu být naivní. Po tolika nepříjemných zkušenostech, kdy jsem na svou naivitu a důvěřivost doplatila, by člověk řekl, že bych měla mít rozum. Jenže. Nějak se v tomto směru neumím poučit, a tak si pravidelně natluču nos. 

Měla jsem ohromnou radost, když jsem konečně sehnala práci jako osobní asistentka ředitele jedné velké pojišťovny. Po několika měsících na pracáku se na mě konečně usmálo štěstí. Navíc se musím starat o svou mámu, která je v invalidním důchodu, a její příjem je malý. Obě jsme se dokázaly uskrovnit na snad možné maximum, kdy jsme osekaly vše, co nebylo nutné kupovat, kdy jsme zvažovaly, jaké potraviny koupit, jak ušetřit na mobilech, na energiích, zkrátka na všem, na čem se ušetřit dá. Ale zvládly jsme to. Dostala jsem práci a obě jsme se radovaly. Vlastně jsem vystřídala jakousi Jindřišku, která odcházela na mateřskou dovolenou, a měla jsem být jejím záskokem. Když jsem ji viděla poprvé, mělo mě trknout, že jsme si podobné svou vizáží. Obě vysoké, s černými dlouhými vlasy, modrýma očima, pěkným poprsím a pěkným pozadím. Zatímco Jindřiška zřejmě dokázala své vnady prodat, já jsem jejím opakem a zprvu mi vůbec nic nedocházelo. Stala jsem se asistentkou ředitele, jenž by svým věkem mohl být mým otcem, postavou jako starý taťulda, trapně ješitný, muž, jenž si nechce přiznat, že je jednou ženatý, že má jednou svůj věk a měl by se podle toho chovat.

Vše začalo na našem prvním team buildingu, který jsme trávili v penzionu na horách. Přes den jsme hráli různé outdoorové aktivity, večer se nesl ve značném uvolnění, k němuž přispěl alkohol a diskotéka. Tancovala jsem se svými kolegy, měla jsem něco vypito a cítila jsem se velmi dobře. Pak se přede mnou objevilo břicho mého šéfa, který mě vyzval k tanci a já cítila jeho břich úplně všude. Bylo mi to nepříjemné, a tento můj pocit ještě zesílil, když jsem ucítila jeho nevábný dech, byl na mě nalepený, tlačil mě kamsi do kouta a snažil se mě líbat. Já jsem se mu vysmekla a utekla. To zřejmě byla úplně ta největší chyba, již jsem udělala. Urazila jsem jeho ješitnost. Druhý den ráno si na mě počkal před mým pokojem. "Mohu s tebou, Petro, mluvit?" "Samozřejmě, o co jde?" "Víš, ty ses mě včera odmítla, mně to vadí, protože chci, aby si všichni mysleli, že jsem pořád ještě chlap, který si může dovolit sbalit ženskou. Jindřiška s tím nikdy neměla problém, rád bych, aby ti došlo, že bys s tím také neměla mít problém, dal bych ti to pocítit." "Nevím, co bych ti k tomu měla říct, ale jsi přece ženatý a ženatí muži jsou pro mě tabu." Myslím si, že moje zásadovost se mému šéfovi nelíbila. Mé odmítnutí pro mě znamenalo změnu v pracovním ovzduší. Můj šéf byl od té doby se vším, co jsem udělala, nespokojený. Volala si mě na kobereček a vytýkal mi chyby. Mí kolegové vycítili, že nemám žádné zastání, někteří přešli na stranu mého šéfa a chovali se obdobně. Jako bych byla prašivá. Nechtělo se mi do práce, i když jsem si říkala, že je to snad lepší než být na pracáku.

Pracovní smlouvu jsem měla na jeden rok. Když se blížilo její vypršení, dodala jsem si odvahy a šla se šéfa zeptat, jak to se mnou bude. "Ty sis nevšimla, že hledám někoho nového místo Jindřišky? Potřeboval bych takovou, s níž by nebyly problémy. Ty ses neuvedla a myslím si, že to není jen můj názor." 

Smlouvu mi tedy neprodloužil, já ztratila práci a jsem opět na pracáku. Na jednu stranu se mi ulevilo. Nejsem vystavena kritice a poznámkám jen z toho důvodu, že jsem si zachovala svou tvář a neskončila se šéfem v posteli...