21. srpen 1968

Čas tak letí, až se to člověku zdá neuvěřitelné. Dnes je 21. srpen, pro někoho to může být jen obyčejné datum v kalendáři, ale pro mou generaci den, kdy se zastavil čas a změnily se naše osudy.

Bylo mi tenkrát dvanáct let. Pamatuji si tu noc, jako by to bylo včera. Probudilo mě strašidelné, dunivé skřípění, ze kterého se třásly okenní tabulky. Tanky. Ruské tanky pod okny. Jako malé dvanáctileté holce se mi sevřelo srdce čistou hrůzou. Mysleli jsme si, že začala válka, že je konec světa. Vlastně byl. Skončil svět naděje v rodící se demokracii, začala doba, která zlomila páteř této země.

V červenci roku 1968 pobývala naše rodina na dovolené v Bulharsku. Tatínek tam každý večer poslouchal zahraniční rozhlas, který popisoval, co se děje v Československu. Situace byla tenkrát v naší zemi velmi napjatá, tatínek ji tenkrát přirovnal k rozvařené bramboračce. Řešili jsme otázku, zda se máme vrátit domů, ale nakonec jsme se vrátili. V srpnu rodiče odvezli mého bratra na tzv. handl do NDR (východního Německa) do městečka Heidenau. Bratr se tam měl zdokonalit v němčině. 20. srpna jel tatínek bratra do Německa vyzvednout bratra s tím, že na oplátku přiveze německého hocha k nám. Také na handl. Jenže němečtí rodiče si toto nepřáli, a tak se domů vrátil jen bratr. Protože jsme bydleli v Děčíně, měli jsme to k hranicím s NDR velmi blízko. Když přijel tatínek s bratrem domů, řekl, že se bude asi probíhat nějaké vojenské cvičení, protože na hranicích s naší zemí stály tanky a další vojenská technika. Večer jsme šli spát jako obvykle, ale přišla půlnoc a nás vzbudily tanky. Celý dům byl vzhůru, a to nejen náš dům. Lidé si tenkrát mysleli, že začala nová válka. Některé děti začaly plakat, protože se bály, všude panoval chaos a strach.

Obsadila nás vojska Varšavské smlouvy na pokyn, jenž přišel z Kremlu. Nastala doba čistek, kdy byli z komunistické strany vyloučeni členové, kteří s okupací nesouhlasili, byli mezi nimi i tací, kteří komunisty opustili sami, protože se nesmířili s tím, co komunisté způsobili naší zemi. Že svým zvacím dopisem požádali Moskvu, aby nastolila pořádek u nás. Aby se nemohla rozvíjet demokracie, již považovali za nebezpečnou pro svou diktaturu proletariátu.

Pamatuji si z té doby, že nad námi létala letadla, z nichž padaly letáky, abychom se nevzdávali. Když jsem se v září vrátila do školy, v lavicích někteří mí spolužáci chyběli. Zůstali spolu se svými rodiči v zahraničí a už se do Československa nevrátili. Ve škole učitelé otevřeně mluvili o okupaci naší země, my jsme s nimi souhlasili, protože jsme sami byli svědky toho, jak k nám vtrhly tanky.

Ale jak už to u nás bývá, většina lidí svůj počáteční odpor vzdala a přijala fakt, že nelze holýma rukama bojovat s tanky. Dokonce se stávalo, že někteří lidé začali s Rusy kolaborovat. Šmelili s nimi. A dostávali za to benzín, naftu, olej, uhlí...jinými slovy se zachovali jako zrádci. I takoví bezpáteřní lidé se u nás našli.

V lednu 1969 se upálil Jan Palach, chtěl vyburcovat náš národ k aktivitě, nedokázal se smířit s tím, že se náš národ shrbil a přijal potupnou okupaci. Ale ani jeho smrt nepomohla. „Se Sovětským svazem přijde bída na zem.“ To si z té doby také pamatuji. A bída přišla. V podobě morální, ale i ekonomické. Sovětská armáda tu zplundrovala a zničila, co zplundrovat a zničit šlo. V mém rodném městě sídlila na zámku, ten se stal svědectvím její bezbřehé devastace, z oken zámku vyhazovali odpadky, pod zámkem to vypadalo jako někde na smetišti. Platí i o bytech, kam se nastěhovaly vyšší šarže. Žádná hygiena, také házely odpadky z oken a byty doslova vybydlely.

Komunisté nastolili tvrdou normalizaci, nastalo vymývání mozků, propagandistických frází, že nám Sovětský svaz přijel pomoci. Do roku 1968 jsme považovali Rusy za hrdiny, kteří nás osvobodili od německého nacismu. Po roce 1968 se náš názor na Sovětský svaz velmi změnil. Většina populace jej považovala za okupanty. Ještě v roce 1968 jsme se ekonomicky rovnali Rakousku, okupace způsobila to, že jsme se propadli, stali jsme se zemí v barvě krematorní šedi, stačí se podívat na filmy let sedmdesátých, z nichž je patrné, jak naše země vypadala zbídačeně.

Po zkušenostech ze srpnové okupace jsem Rusku přestala věřit, na vlastní oči jsem viděla, jak se Rusové chovají, proto naprosto nechápu, že v současné koalici jsou politici, kteří Rusku nadbíhají. Považuji je za zrádce a lidi velmi nebezpečné. A ty, kteří věří jejich bohapustým frázím, mám za hlupáky bez vlastního názoru...