V létě budou padat krutony

Pryč jsou doby, kdy se syn vyjadřoval jazykem indiánského kmene z povodí Orinoka. Jeho duše přestala lpět na minulých životech a přizpůsobila se našim podmínkám. Chci tím říct, že Adam konečně promluvil.

Řekněme, že poslední měsíce nebyly úplně standardní kapitolou ze života matky. Zatímco jsem se po krůčkách vracela do normálního života, Adam se po celou dobu usmíval na svět svým kouzelným úsměvem. Ba co víc, naučil se mluvit.

Nemám vůbec v úmyslu zpochybňovat logopedická sezení, během kterých jsme za svitu svíce trénovali první věty. Adam tam chodil rád a já jsem vždy přikyvovala, slibovala a snažila se tvářit jako matka, na kterou není potřeba volat sociálku.

Svíce hořela a paní logopedka vyložila na stůl karty. Otáčela jednu za druhou a Adam četl z obrázků: „Mimi hají, mimi ham, mimi haha, mimi bé.“ Tleskala jsem a nadšeně volala: „Máma jupí!“ a „Máma haha.“ Přišly další karty a Adam si rozšířil slovní zásobu o „Táta hihi, máma hačí, haf haf hop, koko pití.“

Cestou domů jsme si to procvičovali. Zrovna jsem chtěla přidat věty „Máma ko ko, táta bé,“ když se Adam zarazil, zatahal mě za rukáv a řekl: „Hele, retardér!“

Při dalším setkání jsme zatopili v krbu a přešli k trojslovným spojením. Na kartách stálo: „Máma pije pití.“ nebo „Mimi dělá bé.“ Jenže Adam koukal z okna a mlčel. Mlčel tak dlouho, že paní logopedka vzala do ruky tužku a začala si dělat poznámky. Mlčel ještě dýl a paní logopedka už natahovala ruku po telefonu. Potom ale Adam jediným pohybem smetl karty ze stolu, podíval se logopedce hluboko do očí a řekl: „Auto má péra!“

Tři slova, jedna věta. Svíce zhasla, krb vychladl a my jsme mohli odejít. Brána logopedické ordinace se za námi zavřela. S Adámkem jsme si vyměnili nejisté pohledy a ruku v ruce vyšli ven z polikliniky.

Venku na nás nečekalo šedé nebe ani vybledlé prolejzačky, ale duha spojující oba konce oblohy. Udělali jsme krok, Adam otevřel pusu a už ji nezavřel. Vstoupili jsme do nové dimenze světa. Do světa, který dokáže vytvořit jen dětská mysl schopná slov.

Pravdou tedy je, že Adamova komunikace se dlouho omezovala na péra a retardéry. Péro bylo první slovo, které uměl vyskloňovat. Ukazoval na auta, náklaďáky, kola, motorky, zdvíhal prstíček a ptal se. „Ano, má péra, miláčku.“ byla moje obligátní odpověď, kterou jsem zdravila i prodavačky v obchodě.

Jednoho dne jsme zrovna šli kolem nádraží, když se opět zajiskřilo v Adámkově očičku. Zastavili jsme a posadili se na nástupiště. Adam už dávno uměl říct „pendolino“, „rychlík“ nebo „pantograf“. Jeho dvě první anglická slova byla „city“ a „elephant“. Jenže tentokrát jsme asi na nádraží byli moc dlouho, protože když jsme večer přišli domů a já jsem po Adamovi chtěla, aby si přišel uklidit hračky, z konce chodby se ozvalo: „Mami, teď nemůžu přijít, protože se přehodila výhybka, a já jedu jinam.“

Od té chvíle se náš život začal dělit výhybkami do nespočetných směrů, takže když jste na jedné koleji, máte docela štěstí. Dnes Adam dokáže vyjádřit jakýkoliv pokyn, vydat rozkaz nebo vyjádřit nesouhlas na tisíce ruzných artikulovatelných způsobů. Jeho československý původ mu umožňuje využívat v případě náhlé kumulace nepříjemných písmenek jinou variantu slova, tedy variantu B. Mám na mysli slovenskou verzi slova. :) V hlavě se mu přehodí výhybka a on místo „jdeme“ řekne „ideme“.

Nicméně i on je natolik uvědomělý, že když se potká s nechápavým pohledem své české babičky, přestane říkat věci jako „machula“, „atramentový“ nebo „plafón“, ale řekne ji rovnou: „Ahoj babičko, máš pro mě nějaký další krám?“

Někde daleko předaleko, až za teplou krajinou, žijí pospolu tři lidé. Zloděj, ježibaba a dědek. Žijí si v perníčkovým domečku, zásobu jídla, perníku i koksu mají na dlouho dopředu. Občas si uvaří brokolicovou polívku. Pak s plnými miskami čekají pod širým nebem, než začne pršet. Konečně se přižene letní bouře a z nebe začnou padat krutony. Žijí šťastně, jen sem tam si vytipují nějaký dětský pokoj. V noci se tam vplíží a ukradnou plyšovýho pelikána. Potom ho vláčí bažinami a pouštěmi zpět daleko předaleko, až za teplou krajinu.

Adámek vypráví a já přikyvuji. Vidím jeho svět a chápu souvislosti. Zarazím se jen jednou a přemýšlím, jestli jsou „krutony“ opravdu slovenský výraz pro „kroupy“. Pak Adam dokončí své vyprávění, zamyslí se a podívá se na mě svým vševědoucím pohledem: „Mami, kde jsem byl před tím, než jsem byl v bříšku?“ Mám jedinou odpověď: „To nevím, miláčku.“ Pohladím ho po čele a sleduji, jak se mu v hlavě rodí tisíce různých nápadů. Jsem si jistá, že na něco přijde.