Učíte ho taky mluvit, nebo jenom řve

Na naše dvouleté dítě jsme na týdenní zájezd k moři získali slevu 15 procent. Nechápu. Děti by měly být za příplatek.

Z naší all inclusive dovolené v Řecku jsme se vrátili před týdnem. Předestírám, že všichni zdraví, bez závažné psychické újmy a bez nutností platit pokuty za zničené vybavení. Zda se to týká všech účastníků zájezdu, nevím. My jsme si to užili, v tom pravém slova smyslu. Společnost našeho dvouletého Adama tomu ovšem dodala trochu adrenalinu.

S batolaty to prostě není vždy jednoduché. Napadá mě tak na tisíc způsobů, jak se dá zničit hotelový pokoj. Dítě se například snaží nabíječkou na mobil vytvořit další elektrickou zásuvku v omítce. Jindy si tajně na balkón odnese hotelový telefon. Když se ho pokouší dostat zpět do pokoje, telefon se zasekne o balkónový práh. Dítě dál táhne telefon za sluchátko, šňůra od sluchátka se napne a telefon vystřelí do vzduchu. Letící telefon udeří dítě do hlavy, které upadá do bezvědomí. Dítě padá k zemi a přitom ručičkou strhává televizi a z pantů vytrhává dvířka od minibaru. Střepy se tříští a krev pomalu prosakuje do spár mezi dlaždicemi.

Raději si ani nepředstavuji, že je pod námi někdo bydlí. Ne, to ne. Jistě je tam nějaký sklad, v horším případě kuchyně.

Pobyt na pláži je oproti tomu pohoda. Jednoho dne, po idylickém dopoledni, se ovšem pohoda otřese. Tehdy se u nás zastaví asi sedmdesátiletá účastnice zájezdu, která s námi sdílela roh pláže. Plavky jí září svítivě oranžovou a ona mi položí nemilosrdnou otázku: „Učíte to dítě taky mluvit, nebo jenom řve?“ Málem z toho dostanu zástavu mateřského srdce. Ani nečeká na odpověď a sune se dál. Rozhořčeně na ni aspoň zavolám, že to byl přeci Skákal pes přes oves.

Pravdou je, že Adam zpívá rád. Zpívá u snídaně, u oběda, u večeře. Skutečně ještě nemluví (přestože běžně bývá z češtiny po škole) takže jen notuje melodii v určité slabice. Vždy mi to přišlo roztomilé. Teď se ale sama sebe ptám – Kde je hranice mezi zpěvem a řevem?

Večer to bývá trochu náročnější. Našli jsme si stůl v rohu jídelny, ale co nám je to platné, jídelna je na tom s akustikou dost dobře. Probouzí se ve mně nenávist vůči lidem, co sedí hned vedle u stolu, a jejich dcerka je ukázněná. Mluví a nezpívá. Kéž by občas aspoň zakňourala. Bezradně se dívám na kojence opodál, co kdyby si poplakal, jemu to prominou. Kdepak. I on jen v tichém šoku civí na našeho Adámka, který ze své jídelní stoličky vyřvává remix Černých očí a Holka modrooká ve slabice ba. Bá bá, bá bá… Bába s oranžovýma plavkama nesedí daleko. Neodvažuji se podívat. Juraj reaguje rychle. Přidusí se posledním soustem musaky a odnáší Adama na terasu, kde se jeho mocný zpěv rozléhá po mořské hladině směrem k Atlantskému oceánu a dál ke břehům Ameriky.

Své pěvecké turné v Řecku Adam zakončí tím nejlepším výběrem v letadle na cestě zpět. Sleduji sedadlo před námi, kde s sebou ubohý muž trhne pokaždé, když náš syn znenadání spustí první tón. Nedá se rozeznat píseň. Tisknu dlaň na Adamovu malou pusinku, ale Adam přidává na síle, bojím se, abych mu neublížila. Nemůžu vystoupit, nemůžu se ani odbavit mezi zavazadla, nezbývá než trpět.

Paní v oranžových plavkách si zřejmě gratuluje, že nás teď nenávidí asi všichni. Tentokrát měla štěstí, sedí až na konci letadla blízko nouzového východu. Horší než na dovolené to pro ni být nemohlo. Nevím, jestli to bylo zadostiučinění nebo lítost, co jsem pocítila, když jsem ji posledního dne uviděla, jak vychází ze svého hotelového pokoje. Byla to lítost. Ubohá paní! Celou svou dovolenou prožila v naší společnosti v pokoji přímo pod námi! Tímto ji odpouštím. Říkám to furt, za děcka by se mělo platit extra.