Na mateřský se naučíš víc než jen říkanky

Nedávno jsem zaslechla názor, že ženy na mateřské zakrňují. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsem odsávala z nosu a říkala neplakej. Dotklo se mě to. Zároveň to ale zabrnkalo na citlivou strunu. Co když je to pravda?

Slogan ministerstva práce, který láká matky na rekvalifikační kurzy, hlásá něco ve smyslu, že žena na rodičovské se může naučit víc než jen říkanky. Zaujalo mě to a přimělo mě to nahlédnout celou věc z jiného úhlu. Co když je ve skutečnosti rodičovská dovolená sama o sobě rekvalifikačním kurzem? Jen nemá harmonogram, je celoživotní - ehm doživotní - a z roztomile slintajícího lektora na začátku se časem stane spratek. Jo a najdete ho v kolonce: Sáhni si na dno.

Zamyslela jsem se a dala jsem dohromady níže uvedený seznam dovedností, které ve mně každodenní péče o moje milované batole zanechává. Nechť slouží jako rámcový vzdělávací plán.

STROUHAT NEOLOUPANÁ JABLKA

Tuto schopnost jsem dříve pouze obdivovala u své kamarádky. Jen si to představte: usměvavé dítě sedí u své kašičky a usměvavá matka mu elegantně strouhá do talíře neoloupané jablko. Žádný prkýnko, žádný svinčík, žádný pořezaný ruce, žádná krev. Jen pohodička a jablíčko. Několik měsíců jsem tuto dovednost zkoušela napodobit a pak, jednoho dne, z čirého spěchu, jsem to zvládla.

Berme výše uvedené jako metaforu všech dovedností v kuchyni, které pro mě dříve neexistovaly. Jaké potěšení mi dnes přináší má sada kartáčů, která dokáže efektivně zbavit nečistot všechny lahvičky, sosáčky a podělaný brčka. První souvětí, které se Adam naučí říct, bude: „Táta má šroubováky, máma má kartáče na mytí lahviček.“

RESPEKTOVAT POTŘEBY DĚCKA

To je samozřejmé, své dítě respektuji, za všech okolností.

Například dnes. Je známo, že Batolata nerada spěchají, ale my potřebujeme stihnout vlak. A tak, když konečně syna v předsíni popadnu za vlasy a odtáhnu ke dveřím, řeknu mu respektujícím způsobem: „Vidím, že by sis chtěl hrát na indiána, ale my teď potřebujeme odejít. Co s tím uděláme?“

O několik minut později vleču Adama za ruce ulicí a říkám tomu lanovka. Jen doufám, že mu doživotně nepoškodím nějakej kloub. S indiánským pokřikem dojdeme k vlaku na poslední chvíli. Popadám dech, abych na Adama klidným tónem zahulákala: „Příště si trochu pospíšíš miláčku, dobře?“

DOKÁZAT NEMOŽNÉ - ZŮSTAT V KLIDU

I když vím, jak moc bych chtěla, tak tuto schopnost jsem zatím úplně neovládla. Ale postupně hledám cestu. Cestu k sobě, ke svému vnitřnímu klidu, kde rezonuje nebeská píseň zpěvu ptáků z naší zahrady. Ach.

Nadechnu se - jeden, dva tři - vydechnu - jeden, dva tři. Adam se opět posazuje ve své postýlce. Je deset večer. V troubě v kuchyni se zřejmě už škvaří kuře a vidina seriálu se právě rozplynula. Adam si stoupá. Chce se mi zařvat: „Lehni!“, ale místo toho jen do dlaní zasténám „Do prdele!“. Chci do něčeho praštit, ale Adam mi v tu chvíli při přeskoku snožmo skočí na hlavu, takže jen zařvu bolestí. Mám toho dost, chci chytit Adama a nařezat mu. Pak se ale cosi stane. Do mých očí, z kterých zrovna šlehají plameny, se na moment dostane obraz pohybového senzoru umístěného v rohu u stropu. Mám poslední šanci. Musím převést pozornost od zdroje vzteku k něčemu neutrálnímu. Ještě o kousek pootočím hlavu a z lepšího úhlu hypnotizuji pohybový senzor. Nádech, výdech. Prohlížím si pozorně každý záhyb na tom zařízení. Ještě chvíli. Moji mysl pomalu zaplavuje pohybový senzor. Hluboce vydechnu. Jsem pohybový senzor. Adam, zmatený potomek pohybového senzoru, pomalu uléhá.

MÍT PŘIPRAVENOU SPRÁVNOU ODPOVĚĎ

Je dost možné, že někdo z vašich příbuzných se vás bude snažit vyvézt z duševní rovnováhy. Bude tak činit o té nejlepší vůli a může k tomu využívat otázky typu:

„Jak spinkal?“

„Kakal už dneska?“

„Ty něco vidíš na tý kameře? Ukaž mi tu chůvičku… Není tam nějakej zkroucenej? A kde má hlavu, prosim tě?“

Pak vám nezbývá než odpovědět:

„Nespinkal.“

„Nekakal.“

„Nevim, kde má hlavu. Ale asi pod peřinou a zrovna se dusí. Vidíš, navíc má úplně odkopaný nohy, takže pokud to dneska přežije, dostane určitě zítra zápal plic.“

MULTITASKING

Taková ta běžná schopnost, o které se ve spojitosti s matkami už ani moc nemluví. A tak se ani nemůžu divit, že mě nikdo nepochválí, když utírám zadek a do toho vařim těstoviny. Nebo když uprostřed noci pobíhám po domě a sháním přenosnou lednici, zatímco mi dítě blije na rameno, protože rehydratační roztok se má podávat jen dobře vychlazený.

Závěrem bych chtěla říct, že moje dítě mě naučilo mnohem víc. Obohatilo můj život tak, jak zatím nic jiného. A dělá to v okamžicích, které se objeví nečekaně. Když se můj plán zhroutí, já si pláču do dlaní a nakonec mi nezbyde nic jiného než se nechat dítětem vést. Pak možná, pokud jsem byla aspoň od rána hodná, nekřičela a udělala dobrou snídani, mi Adam ukáže, jak krásné je být spolu. Jen tady a teď.