Jen v nezbytných případech

Když mi máma předávala flešku se staženým Krtečkem pro svého vnoučka, věděla jsem, že si zadělává na problém. Schovala jsem ji do šuplíku s vařečkami. Tam ji manžel nenajde.

Jsem matka batolete. Jsem primární pečovatelka a animátorka. Jsem také člověk, který netušil, že se po narození svého dítěte ocitne v novém vztahovém vzorci o třech neznámých. Maminka, tatínek, babička. Všichni pospojováni tenkými nitkami, které se občas zauzlují. Pak je potřeba dost klidu a trpělivosti, aby se uzlík zase rozmotal.

Skutečný rozměr této situace jsem si uvědomila teprve nedávno, když u nás došlo k „Bitvě o Krtečka“. Manžel se netají faktem, že obrazovky a malé děti jsou věci z jiného světa. Babička je naopak tolerantnější. Na konflikt jsem zadělala onoho dne, kdy se babička chystala strávit den se svým vnukem a já ji dala svolení pustit mu v nezbytných případech Krtečka.

Definujme si, co je nezbytný případ. Znamená to, že babička dostane infarkt, umírá na gauči a vnouček ji neodbytně lokomotivou vjíždí do vlasů? Nebo stačí, že je unavená a dojdou ji nápady?

Syn toho dne Krtečka zhlédl. Babička nejenže nebyla mrtvá, ale ještě to na sebe vykecala. Najednou jsem stála v roli matky-rozhodce a zasypávaly mě argumenty v nichž rezonovaly slova jako „digitální demence“ nebo „despotismus“. Přiznám se, cítila jsem se trochu bezradná, a tak jsem nakonec raději odešla do zákopu. V koupelně jsem se opřela o vanu a pustila si Sex ve městě.

Na naši babičku, moji mámu, myslím často. Respektive pokaždé, když u nás v obýváku zakopnu o další bagr, čtyřkolku, džíp, nebo modulární dánskou hračku roku. Faktem je, že leč někdy s klidem zvládnu i řev hysterického spratka, babiččina věta „Něco jsem ti přinesla“ pronesená směrem k vnoučkovi má na mě velký efekt. Jen při jejím psaní jsem vytrhala několik písmen z klávesnice! Víte, má radost z nově vymyšleného úložného prostoru na hračky vždy trvá jen chvíli. Do té doby, než babička přitáhne speciálně dlouhý nákladní vagón, který uveze i traktor.

Manžel má v tomto ohledu jasno. Byl by totiž nejraději, kdyby měl náš syn hraček přesně tři. Dítě nepotřebuje autíčka nebo panenky, stačí mu krabice. Jen ať je kreativní. A tak nenápadně hračky uklízím do skrytých šuplíků a házím je do lesa, kde je zakopávám do země. Ve skrytu duše se ale těším, až jednou manžel otevře skříň v rohu za patero dveřmi a vypadne na něj pelikán, který na něj vyblije všechny plyšový ryby a mořský koníky.

Doma ale máme ještě jeden větší problém. Větší než je pelikán s dírou v břiše nebo vláčková dráha z Ikeii slepená izolepou. Dochází k tomu v kuchyni. Opakovaně. Nenápadně. A s různou intenzitou. Manželův vycvičený zrak to objeví vždy. Ani nemusím přestat míchat omáčku, abych poznala ten jeho typický vzdych. Hned vím, že právě zjistil, že je nacákáno pod dřezem.

Kapky vody na dřevěné podlaze pod kuchyňskou linkou. Tak by se mohl jmenovat tento blog. Manžel se totiž dost často pídí po příčině tohoto jevu. A tak, když se mě opět zeptá, proč je tam ta voda, mohla bych jen pokrčit rameny a klidně říct: „Fakt nevim.“ nebo pravdu: „Miláčku, drhla jsem kartáčem lahvičku tvého syna. Chceš si to taky vyzkoušet?“

Místo toho ale nakonec řeknu: „Víš, já si vždycky naplním cyklo láhev vodou a pak chodím po kuchyni a po kapkách ji tu rozlévám.“ A máme tu konflikt.

Na obranu svého muže ale musím dodat, že například zaseknuté lízátko v kolejnici u zadních sedaček v autě přešel jen mlčením. Pravda, předtím mu chvíli trvalo, než se tam vůbec dostal. Zadní dveře se totiž dočasně přilepily k autu zbytkem jahodového Calippa a nějakou dobu nešly vůbec otevřít.

Ještě než ukončím tento blog, dostanu žádost o rozvod a má rodina mě vydědí, chci říct jedno. Bez podpory manžela a mé mámy bych asi nikdy nic nenapsala. Jsem moc ráda, že je oba mám. Bez manželova láskyplného klidu by byl náš syn roztěkaný a úzkostlivý podobně jako jeho maminka. Neuměl by vydávat zvuky vysavače v režimu turbo a jeho gesta by byla chudší o pohyb pístu parní lokomotivy.

Bez nehynoucí energie své babičky by zase nikdy nezjistil, že i sedmdesátiletá paní je schopna jezdit s kočárkem do schodů jen proto, aby měl vnouček prču.

Nové zkušenosti v rodičovství nám dovolují rozšířit si svůj pohled na věc. A tak jednoho dne potom, co náš syn prozvracel noc a ležel vyčerpaný na gauči, vstoupil tatínek do sebe. Významně si odkašlal a s trochou odporu vzal do ruky televizní ovladač. Pak řekl: „Víš, ne všechno, co tam uvidíš, je pravdivé. Některé věci tě možná překvapí, některé se ti nemusí líbit. Jen nezapomeň, nesmí se to přehánět.“ A nakonec dodal: „Dnes přicházíš o část svého dětského světa.“ Potom se ještě zhluboka nadechl a stiskl tlačítko na ovládači.