Dívčí válek s ideologií

Kamarádka si onehdy postěžovala, že má problém prokousat se v rámci svého studia publikací „Dívčí válka s ideologií“. Nedalo mi se nezeptat, zda to v knihovně Gender Studies mají v regálu vedle "Zkrocení zlého muže" a "Jak je důležité míti Filipu"…

Nemám nic proti gender studies. Tedy pokud to znamená studium rozdílů mezi muži a ženami ve společnosti a kultuře. To mi připadá docela zajímavé. Jenže na drobný problém narážím, jakmile mrknu na Wikipedii a dozvím se, že pojem „gender“ se začal užívat „ve společenských vědách v druhé polovině 20. století v rámci feministického paradigmatu“.

Hmm. Mě docela zajímají muži ;-), co s nimi máme společného, a v čem se naopak lišíme. A i to, které z těch rozdílů jsou dány biologicky a které kulturně. Ale zajímají mě informace vzešlé z nějakého objektivního zkoumání. A možná jsem se jen špatně vyspala a moc mi to nemyslí, ale zkoumání genderu feministkami mi připadá asi jako „zaručeně nezaujaté“ pojednání o vlivu konzumace masných výrobků na lidský organismus napsané zapřisáhlým veganem…

Možná je ale zádrhel v samotném termínu „feministka“ a v tom, co si pod ním v jakém kontextu představit. Protože feministka jakožto žena bojující za volební právo pro ženy má mé hluboké sympatie, zatímco tzv. „skalní feministka“… je nemá. (Jen mimochodem, Wikipedie definuje feminismus jako „komplex filosofií, sociálních teorií, politických hnutí a ideologií, jejichž cílem je výzkum a potírání jevů, které lze považovat za projevy a součást utlačování ženského pohlaví“ a dodává, že „přesná definice feminismu je díky obsáhlosti problematická“. Tak vidíte, ani on-line studnice moudrosti z toho tak docela „není moudrá“.)

K těm „skalním feministkám“. Už jsem slyšela cosi o vyrážení klínu klínem, přesto se nějak nemůžu smířit s takovou taktikou boje proti „mezipohlavní“ diskriminaci, která se vyznačuje nenávistí k mužům, tvrzením, že jsou horší než ženy, či prosazováním dosti zvláštních nástrojů, ze kterých by se podle mě i „původní“ feministky válely smíchy po zemi.

Například různé návrhy na úpravy českého jazyka tak, aby byl „genderově korektní“. Mám v hlavě opravdu roztomilou představu slovníku, který by z těchto úvah mohl vzejít. Jmenoval by se "Genderově správná čeština“ a mimo jiné by zavedl termín "člověčice", změnil rod u slova válka (takže nově by to byl "válek") a přišel by s průlomovým přechylováním mužských příjmení. „Dovolte, abych vás představila. To je můj manžel, Martin Šebestový…“ :-D

Netvrdím samozřejmě, že zabývá-li se někdo gender studies, musí to být nutně feministka či dokonce feministka „skalního typu“. Koneckonců se tomu určitě věnují i nějací muži, ne? Jen mě prostě titul „Dívčí válka s ideologií“, literatura k přijímacím zkouškám na magisterský obor Genderová studia, přiměl k zamyšlení. A při tom přemýšlení mě kromě vtípků na účet „skalních feministek“ napadají i jiné věci. Například jak moc je gender konfliktní téma. Vsadím se, že mnoha lidem se při přečtení nadpisu tohoto textu zvýšil krevní tlak a okamžitě byli připraveni „vyrazit do boje“.

Proč jakékoli téma vztahující se k rolím muže a ženy ve vztahu, v domácnosti, ve společnosti, k jejich rovnosti nebo k rozdílům mezi nimi vzbuzuje tak silné emoce? A to nejen mezi muži a ženami, ale často se například v diskusích pod články na internetu na tato témata strhne zuřivá diskuse mezi osobami stejného pohlaví. Ženy, které zastávají „tradičnější“ názory, se opírají do těch „emancipovaných“, že jsou špatné manželky a matky. Opačným směrem zase létají „puťky“ a jiná drůbež…

A přitom se nesetkávám příliš často s diskusemi například nad platovým znevýhodněním žen či jinou diskriminací v práci a vůbec veřejných sektorech. Spíš se řeší soukromí. A tím se vlastně tak trochu dostávám opět k tomu, čím jsem zakončila minulý příspěvek…

Proč nás tak rozčiluje, co dělají ostatní ve svém soukromí? Proč například ženám, které zastávají rovnou dělbu domácích prací, často tak hrozně vadí, že si jiné ženy zakládají na své obětavé péči o domácnost a celou rodinu? A proč ty druhé rozčiluje, že ty první odmítají letět z práce domů na „druhou směnu“ - uvařit teplou večeři i s polévkou a zákuskem, vycídit byt, posbírat manželovo prádlo a naškrobit mu ponožky? (Teď jsem se asi trochu prozradila, ke které „skupině“ mám blíž. ;-))

Je to proto, že máme dojem, jako by nás odlišné chování druhých „obviňovalo“, že my to děláme špatně? Máme dojem, že sděluje-li nám někdo, jakým způsobem řídí svůj život, naznačuje tím, že my bychom to měli dělat stejně?

Ke „klidu zbraní“ by přeci stačilo tak málo. Uvědomit si, že nikdo nemáme „patent na pravdu“ a že koneckonců ne vždycky nějaká pravda, nějaké obecné „shůry dané“ pravidlo, jak by věci měly správně být, existuje. A že konkrétně v dělbě rolí ve vztahu záleží na dohodě těch, kteří v tom vztahu jsou. Ne na tom, co si myslí tchýně, sousedka nebo ta paní v diskusi pod článkem „Jak Ho přimět, aby vás navěky miloval díky vaší skvělé koprovce“ (nebo u článku s názvem „Ať muži močí v sedě!“).

A možná by nám všem neškodilo naučit se v určitých situacích používat větu: „Já osobně to dělám takhle, ale netvrdím, že je to jediný správný způsob.“ Alespoň v duchu.