Něco málo o Turecku (Jak jsme letěli do Turecka díl třetí)

Autobus číslo 615 firmy Ikaros se rozjel z mezinárodního letiště Antalya směr Alanya. Samozřejmě jsem byla přilepena na ulepeném okně. Proč taky ne. Nestydím se za to, že jsem byla natěšená a zvědavá na to, co uvidím.

Jeli jsme prakticky celou cestu po dvouproudové silnici, kterou občas protnula nějaká křižovatka. Z profesní deformace jsem sledovala provoz. Semafory mě dostaly. Cca 150 metrů před  světelnou křižovatkou byl nad vozovkou barevný časový odpočet. Podle barvy jste věděli, kolik vteřin bude ještě zelená nebo červená. Byla sranda sledovat odpočet 5 4 3 . . . . Když to bylo ze zelené na červenou, mělo to určitou dávku adrenalinu. Stejný kulatý budík byl i vedle semaforu u křižovatky. U větších křižovatek byla červená nebo zelená po dobu jedné minuty.  Nevím, jestli je v Turecku dovoleno odbočovat doprava na červenou, ale běžně se tady tak jezdí, tak to asi povoleno je. Na jednom výletě mě ale paní delegátka vyvedla z omylu. Nesmí se to. Jednou za čas vyjede do ulic policie a pokutuje.

Z okna autobusu jsem viděla vyschlou zemi se zbytky suché trávy. Občas nějaká palma, kterou tady uměle vysadili,  přirozeně v Turecku nikdy nerostly. Jak vypadá zeleň, jsme zjistili až později na výletech.

Zaujalo mě, že na všech střechách domů, jak na novostavbách tak starých domech,  byly barely s vodou a solární panely. Hodně se tady zabývají solární energií. Náklady domácností na energie nepřevýší ročně 100 euro, tak to by se mi taky líbilo.  Hodně mě překvapilo, jak plýtvají vodou. Stéká z hor.  Mají ji tolik, že ji prodávají Řecku. Jakmile jsme se blížili k pohoří Taurus, které je tvořeno mramorem, což je vidět snad na každém kroku, začala přibývat i zeleň.

Oblast Alanya je proslulá svou vlhkostí. Přes den jsme to tak nevnímali, teplota byla nižší než v česku. My jsme tady měli pouhých 34 stupňů. V době naší dovolené panovala v česku tropická vedra, nějakých 37-38 stupňů. Takže jsme před vedrem vlastně utekli. Ale v noci bylo venku jako v prádelně. Ručníky ani plavky do rána neuschly. Díky tomuto klimatu tu 3 krát ročně sklízejí banány. Mají dva druhy. Jedny pěstují ve sklenících. To jsou ty, které si můžete koupit v obchodě. Splňují normy a tak se mohou vyvážet. Banány, které rostou na banánovnících na přímém slunci, jsou příliš malé a příliš zahnuté, za to prý chutnají opravdově. Samozřejmě jsme si je museli koupit. A věřte nevěřte, chutnaly jako, no jak bych tu chuť popsala, asi jako banány. To znamená jediné, kupujeme v česku kvalitní banány.

S každou minutou v autobuse, bylo jich na můj vkus moc, jsem se čím dál více těšila na moře! Proto jsme přece tady. Náš autobus se pomalu vylidňoval, pasažéři vystupovali u svých hotelů. Možná byli svižní, ale mi to připadalo jako věčnost. Některé spa, resorty, hotely nebo jak se to všechno kolem jmenovalo, vypadaly jako sultánovy paláce, jiné se podobaly obyčejným domům místních obyvatel. Možná i byly, kdo by to poznal.  Po nekonečné době, tedy jen můj subjektivní pocit,  jsme dorazili na místo. Místo naši letošní letní dovolené. Eftalia Village v Konakli.  Hotelový komplex 3 patrových domků s pavlačí, vhodný pro rodiny s dětmi.

PS: Nechápu, proč se na mě mračí cestující v autobuse, když vystupuji a jdu si pro kufr. Že by někam spěchali?