Mávej

...Vzpomínáš na ten čas, kterej mi dal na záda víc, než jsem si přál. Valil se proud a oheň plál, déšť na mě chcal a vichr vál, ale já stál a stojím dál a ty mi mávej...

Tak nějak takhle se loučíme s Francí. Při pohledu na Monako se trochu i zasteskne, že všech těch jejich "ž, ví, bonžůr, no, mersí a dalších slov, které si snad i zapamatujeme, je konec. Francie nám vlastně dala takovou prvotní zkušenost o tom jak se žádá o práci. Jednoduše obchazíte a ptáte se jestli maj práci. Oni vás sice více méně odmítnou, ale vše zlé je i pro něco dobré.

A tak.
Ocitáme se v nám velice známé a moc přátelské oblasti jménem Finále Ligure. Příjíždíme kolem 6 večer a celkem toho mám dost! Už nikdy nechci řídit! Nu a koho to Šárka nevidí. Švýcaročech! Honza nás vítá a je tu i s celou Trutnovskou lezeckou rodinkou. Tomáš, Jirka a Libor. Všichni čtyři na jedné hromádce ve Finále. Tak jsme konečně mohli mluvit česky i s někým jiným a povyprávět naše zážitky. Nálada se hned zlepšila a nebylo to jen díky pár panáčků meruňkovice, dobrého vína od Honzy a následné návštěvě Antonia, kde jsme vyžunkly dva litříky červeného. Bylo nám prostě dobře, že kluky vidíme. Ranní vstávání mi neudělalo úplně dobře. Trošičku kocovinka. Bohužel kluci kolem 12 odjíždějí zpět domů, což nás dost mrzí. Loučení však trochu zpříjemnily dary: několik plechovek piv, lunchmeat, hrášek, papriky a sklenici papriček. Bombaaaaaaa!!!
Jestli nějaká země umí pořádně vítat, tak je to tahle!
Takže Jsme v Itálii, ve Finále a pár dní tu pobudem.

23. června 2015