Sklapni už, mé zvídavé Já!

Mé zvídavé Já si nechce dát pokoj. Neustále se mě na něco ptá. Můžu mu domlouvat, ať není jako malé dítě a nevyzvídá stále, proč je něco tak a ne jinak. Můžu mu vyhrožovat, že jestli toho nenechá, už ho nikdy nepustím ke slovu! Můžu ho prosit, ať mě nechá vydechnout, že už se mi ze všech zvídavých otázek motá hlava. Nic nepomáhá, nedá si říct, je tvrdohlavé. Sotva otevřu noviny, pustím si televizi nebo rádio, sotva vyjdu na ulici, už odněkud vyskočí a ptá se.

Mé nezvídavé Já si dneska v klidu odpočívalo po dobrém obědě a spíš jen ze zvyku pročítalo články v novinách. Najednou pic! Rána do hlavy. Zvídavé Já se dere do popředí a už ho nic nezastaví.

Tak takhle málo stačilo k tomu, aby na světě vypukla třetí světová válka? Sluníčko si prostě jenom posvítilo na nebi tak, že se paprsky odrazily od mráčků a namířily si to do senzorů družic. Vypadalo to, jako starty nepřátelských raket. Byl rok 1983 a velitel sovětské sítě vojenských družic, tenkrát podplukovník Stanislav Petrov, naštěstí vyhodnotil poplach jako falešný a nezmáčkl čudlík, kterým by odstartoval raketový protiútok. Byl za to oceněn Německou mediální cenou.

Zvídavé Já se poplašeně krčí někde v mém koutku. Budou mít vždycky jenom rozumní lidé takovou moc? Co když se stane vládcem nějaké velmoci úplný pomatenec? Vždyť i dneska vojenští velitelé na příkaz politiků napadají cizí státy zcela bez zábran. A jejich válečníci po světě připomínají šílence. Zabíjeli civilisty třeba jenom proto, že na své svatbě stříleli z rachejtlí a byli považováni za nepřítele. V podstatě se nijak neliší od bojovníků z dávných dob. Zabírají území, drancují, mučí zajatce, znásilňují ženy.

Když jsem byla dítě, myslela jsem si naivně, že až budu velká, nebudou už nikde na světě války. Že lidé budou čím dál, tím vyspělejší civilizací a proto budou mít víc rozumu. Že budou hledat takové zdroje energií, aby se zbytečně nedrancovaly jenom ty přírodní a nemusely se kvůli tomu vést války. Ono to ale asi nikdy na světě neskončí. Spíš naopak. Všeho, co člověk potřebuje k životu, bude ubývat a lidí přibývat. Jakou cenu bude mít lidský život, až nebude pro každého dost vody, až se vytěží všechna ropa? A bude mít stejnou cenu ten, kdo bude mít bílou kůži, jako ten v černé, nebo žluté? Budou mít všichni stejná práva?

Muži mají jaksi válečného ducha v genech od nepaměti. My ženy to ale máme jinak. Jsme předurčené k tomu, život dávat. Pro nás je jakékoliv válčení nepřípustné a bolestné, jenom o něm slyšíme. Byly to také vždycky ženy a jejich děti, nebo starci, kdo válkami nejvíc trpěli.

Má vůbec smysl dělat si s tím, co se děje kolem nás, nebo ve světě starosti? Má smysl zabývat se tím, coby, kdyby, nebo je lepší s ničím si nedělat těžkou hlavu? Nevyjde obojí nastejno? Stejně o všem zásadním nakonec rozhodnou ti nejmocnější a je jim fuk, co si přejí obyčejní lidé. Nebo je to jinak?

Tak už sklapni ty mé zvídavé Já. Buď v klidu! Ten knoflík nikdo nezmáčknul a doufejme, že ani v budoucnu nezmáčkne. Mé nezvídavé Já si jde pustit nějaký ten naivní, romantický seriálek, tak už mě neruš!!!